Malá zamyšlení

Bílá sobota, říká se, je nazvaná podle bílých rouch, která měli katechumeni, již v tento den sestupovali do křestního pramene; i dnes se při křtu dává šátek z bílé látky a říká se: „přijmi roucho bílé...“ Bílá sobota, den bez liturgie: až večer se bude slavit Vzkříšení – ale to bude už předvečer, vigilie, liturgie zítřejší neděle. Bílá sobota, den Pánova spočinutí za stále ještě neodvaleným kamenem v hrobě, den mezi Jeho Smrtí a Vzkříšením.

Květná neděle. Pán Ježíš přijíždí do Jeruzaléma na oslátku – a ti samí Jeruzalémané a poutníci, titíž, kteří budou ani ne za týden volat k Pilátovi: „Ukřižuj!“, mu provolávají slávu a volají: „Hosana, synu Davidovu!“ Nebo to byli úplně jiní lidé – snad byla  jeruzalémská společnost rozdělená a někteří Pána Ježíše vítali – a jiní ho už od začátku nenáviděli. A Pánovi učedníci na Velký pátek mlčeli někde v úkrytu nebo doma: situace, která se v dějinách opakuje stále znova a znova...

„Neměl žádné kamarády,“ vysvětlovala moje nevěřící kolegyně svému malému synkovi Kristovo ukřižování, když spolu zabloudili do kostela – a chlapcem tam otřáslo, když viděl kříž v životní velikosti. Jsme Kristovi kamarádi? Trpíme s ním? Římští vojáci v prvním století a kreslíři časopisu Charlie Hebdo ve dvacátém století se Pánu Ježíši visícímu na Kříži drsně posmívali. Ale ti se smáli každému utrpení, dokud nazačali sami trpět...

Začnu básnicky: slunce, když se vydrápe, milimetr po milimetru, pracně nad obzor, v sobě nenese miliony dní, kdy už také vyšlo, není otrávené z denní rutiny, že musí svítit, no, ještě že je pátek... „Hezký víkend,“ zavolal na mě kolega a dodal: „pátek je malá sobota!“