Je-li ve stádu ovcí koza a hrozí-li příchod vlka, ovce se shluknou kolem kozy; nevím, jestli je to pravda, kozy nepěstuji, četl jsem to v knize amerického autora E. T. Setona; a ten říká, že ovce ctí v kozách vyšší autoritu. Nevím, jak ovce, u lidí něco podobného platí mimo jakoukoliv pochybnost! V nejistých dobách, jako je ta naše, lidé – instinktivně? – hledají pevný bod a rádi se shlukují kolem diktátorů; někdy mi připadá, že čím je diktátor více agresivní, tím líp – tedy v očích mnoha lidí.

A o řád nejistější než ostatní obyvatelé se dnes v našich zeměpisných šířkách cítí křesťané. Ostatně máme k tomu mnoho důvodů. Urážet (hloupě a agresivně) nás a našeho Boha je projev demokracie & svobody, zatímco urážet židy anebo muslimy je projev intolerance; denně se setkáváme s rostoucí nepřátelskou, protikřesťanskou atmosférou ve společnosti.

A tak hledání vhodného, pro křesťany přijatelného diktátora je silné. V české kotlině, ba ani v moravských úvalech se ovšem (a díky Bohu za to!) momentálně nikdo vhodný najít nedá. (Poslanec Jiří Karas, který měl v devadesátých letech na takovou pozici nakročeno, to vzdal.) Nezbývá tedy českým křesťanům, než najít si svého diktátora mezi vůdci cizích zemí – shodou okolností ležících vždy směrem poněkud východním. Neříkáme jim ovšem diktátoři, to zní škaredě. Dokonce ani slovo vůdce se neužívá.

Takovému vůdci se ovšem mnoho odpouští – je to výjimečný člověk, proto má právo na výjimky, a to i z Desatera Božích přikázání; přičemž mladá milenka je to nej-nejmenší, uznávají se i výjimky z pátého přikázání – a ze sedmého, to samozřejmě. Dokonce i z prvního přikázání se de facto uznávají výjimky, stačí, když skutečnou, živou víru v Boha supluje vhodná rétorika (například: „Maďarsko je křesťanská země“), občasná účast na bohoslužbách či zvaní episkopů na státní akce, jako na prezentaci nových raket s jadernou náloží, schopných zasáhnout kterékoliv místo na zeměkouli...

Na tom, jak malé nároky klademe na své vůdce, se nejlépe ukazuje hloubka a smutek naší duchovní bídy.

Jak málo věříme v moc a blízkost svého Spasitele, když hledáme nějakého spasitele!

Hledáme-li spasitele, odmítáme Spasitele. Jsme jako Židé za časů Pána Ježíše: jako oni chceme politického vůdce, ne někoho, kdo říká: „Moje království není z tohoto světa!“ (Jan 18, 36). Někdo, jehož království není z tohoto světa, nás přece nezachrání! Odmítáme Spasitele, který nás posílá „jako ovce mezi vlky“ (Mat 10, 16) – chceme naopak vůdce, který by nás poslal jako vlky mezi ovce! Nechceme někoho, kdo děkuje Bohu, že to podstatné skryl před velikými a mocnými a svěřil to maličkým (Mat 11, 25; kralický překlad říká „zjevil jsi nemluvňátkům“) – ale my nechceme být maličcí. Nechceme být nemluvňátka. Chceme ty veliké a mocné. A tak se skutečná spása od nás vzdaluje.