Pán Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, jediný bez jakékoli viny a hříchu, se s vězněnými ztotožnil slovy, která řekl těsně před svou smrtí, když hovořil o naší věčné budoucnosti, kdy nám připomínal, co o ní bude rozhodovat.  Zestručněno: trpěl jsem na těle a na duchu a vy jste mně pomohli – pojďte se věčně radovat do mého království. O skutcích tělesného milosrdenství slýcháme v Církvi i ve světě poměrně často, ale skutky duchovního milosrdenství jsou opomíjeny (rád bych se mýlil); zkuste si jejich znění najít v novém Katechismu katolické církve. 
Za doby vlády jedné  strany, jejíž ideologie je vpravdě zločinná,  v nápravně výchovných ústavech duchovní služba oficiálně neexistovala. Ve skutečnosti v mnoha věznicích za přísného utajení a pod hrozbou krutých trestů byla v míře, o jaké se nám v současnosti (myslím tím dnešní dobu covidovou) ani nezdá.  Jako hlavní nepřátelé režimu byla uvězněna  duchovní elita národa – duchovní i laici – kteří svými hřivnami sloužili spoluvězňům. V podmínkách pro nás nepředstavitelných udíleli svátosti a vzdělávali.
Po převratu v roce 1989 nastala nová etapa vývoje. Poté co se amnestií vyprázdněné věznice zase rychle zaplnily, nastal rozvoj duchovní služby pro odsouzené v podmínkách svobody.   Po počátečním nadšení, nezkušenosti a naivních představách se díky mnoha přesvědčeným, pracovitým a ekumenicky vnímavým  lidem tato služba zkonsolidovala do dnešní podoby. Poruším kazatelské heslo (nekážu, píši článek) – „Nejmenovat, nejmenovat, nejmenovat!“ a několik lidí z mnoha, kteří o to mají velké zásluhy, budu jmenovat:  za hlavní kaplany VS ČR (Vězeňská služba České republiky) jsou to Bohdan Pivoňka – „otec zakladatel“ (z CČBE – Českobratrské církve evangelické), Květa  Jakubalová (z ŘKC – Římskokatolické církve), Pavel Kočnar (CČBE), Otto Broch (ŘKC).  Za VDP, z. s,. (Vězeňská duchovenská péče) předsedové Renata Balcarová („matka představená; z Církve adventistů sedmého dne – CASD) a Pavel Zvolánek (CSAD). A mnoho dalších, věřím že jejich nejmenování jim prospěje na věčnosti...
V současné době všechny věznice (a je jich v České republice 36) mají svého vězeňského kaplana. Jsou to muži i ženy, duchovní i laici z různých církví registrovaných v naší zemi. Kaplani mají ve věznici na starosti všechno, co souvisí se zajištěním duchovních potřeb odsouzených, případně zaměstnanců. Dále mají na starosti organizování služby dobrovolníků, kteří jsou  nebo nejsou členy VDP, a jsou vysláni svou církví nebo náboženskou společností k duchovní službě odsouzeným.   
A nyní odpověď na nejčastější otázky, které dostávám, když se o této problematice zmíním.
Co je obsahem duchovní služby ve věznici? Bohoslužby, studium Bible, vzdělávání ve víře – příprava na přijetí svátostí,  koncerty s duchovní tematikou, přednášky, duchovní filmy, individuální duchovní rozhovory, podpora na cestě pokání a změny k lepšímu, pomoc při zařazování do života po ukončení trestu.
Kolik odsouzených žádá duchovní službu? Na procenta vychází stejné číslo jako „venku“. Před rokem 2020 to bylo takřka stejné – 3,5 %  účastníků na nedělních bohoslužbách – venku i ve věznici.  Nejvyšší účast – 10–15 % vykazují koncerty a filmy s náboženskou tematikou.
Jakou fámu se snažíte popírat nejčastěji? Ve společnosti zakořenila jedna pověra:  „Zločinci si žijí ve věznicích jako v tříhvězdičkových hotelích na účet daňových poplatníků.“   Je pravda, že pobyt člověka ve věznici stojí stát velmi mnoho peněz. Je také pravda, že není možné srovnávat komunistický nebo nacistický žalář s tím současným. Ale – každému, kdo věří této pověře – bych dopřál prožít ve věznici dva dny a jednu noc. To by na nápravu lží stačilo.  Proto také přidávám: „Dělejte vše, abyste se do věznice nikdy nedostali – vy ani vaši příbuzní.“ Ale jak říká jeden vězeň ukrajinské národnosti: u vás se říká „Odříkaného chleba největší krajíc“ – u nás zase „Do žebroty a do vězení se můžeš dostat dřív, než kamkoli jinam“.
Je vůbec možné, aby každý křesťan naplnil Kristovo Slovo „Byl jsem ve vězení a navštívili jste mě“? Není. Každý odsouzený, pokud má vše v pořádku, má nárok na jednu návštěvu čtyř až pěti nejbližších osob za měsíc v délce tří hodin. Kvůli nebezpečí nákazy koronavirem jsou návštěvy už takřka rok – výjimkou byla krátká přestávka mezi první a druhou vlnou epidemie (návštěva jedné osoby) – vládou zakázány. Ale každý křesťan se může ve svých modlitbách přidat k úmyslu, na který se stále ve věznici modlíme svatý růženec: „Prosba o Boží požehnání pro všechny, kdo ve věznici žijí a pracují, za jejich příbuzné, přátele, nepřátele, oběti trestných činů“ – a tím nám všem velmi účinně pomáhat.
Co nejsilnějšího jste ve věznici zažil? Nejen zažil, ale i zažívám. Ze všech dobrodiní bych zmínil tři: 1. Slzy v očích vězňů při sledování filmu o svatém Janu Boskovi a svaté Ritě – zvláště při chvílích dramatu odpuštění. 2. Síla společenství při modlitbě rozjímavého biblického svatého růžence (podle brožurky od mons. Jana Peňáze) na výše uvedený úmysl. 3. Prosba o odpuštění od člověka, který roky „zlobil“ kaplana (které jsem podmínil tím, že on odpustí vše kaplanovi).
Co vidíte jako nejčastější příčinu toho, že se člověk octne za mřížemi? Když jsem docházel do věznice sloužit jako dobrovolník, zásadně jsem nechtěl od nikoho vědět, proč tam je – pokud mně to sám neměl potřebu sdělit. Jako kaplan musím mít o odsouzeném více informací. Ve většině případů jsou u zrodu jejich zlých činů dvě skutečnosti: nefunkční nebo žádná rodina a závislost na alkoholu, která se velmi často mění na závislost na drogách. A v tom je nejen jejich vina, ale i vina pohanské společnosti, ve které děti – Bohu žel – vyrůstají.

Milerád odpovím čtenářům Skleněného kostela na jakékoli další otázky (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.).

Všem vyprošuji víru, naději a lásku!

Jáhen Ladislav Kinc, kaplan Věznice Kuřim.