1.

Sláva je jeden z nejčastějších pojmů v Bibli. Desítky odkazů na toto slovo bychom našli v žalmech i u proroků.

2.
I Bible zná slávu v běžném smyslu toho slova, jaký platí ve všech lidských soustavách a společnostech: pozitivní známost, kladný ohlas vlastních aktivit u co největšího počtu lidí, úspěch. Josef říká svým bratřím, když jim dává poznat, že je v Egyptě první po faraonovi: „Povězte mému otci o vší slávě, které jsem v Egyptě dosáhl, a o všem, co jste zde viděli, a pospěšte, abyste sem otce přivedli“ (Gen 45, 13).
Ale Bible ví i o vratkosti a ošidnosti této pozemské slávy: „Jediná mrtvá moucha zkazí voňavkářův olej, trocha hlouposti váží víc než moudrost a sláva“ (Kazatel 10, 1). Často člověk dosáhne slávy, ale Bůh mu nedovolí, aby si jí užíval, říká Kazatel (6, 1). „Zbavil mě slávy, korunu mi sňal z hlavy,“ stěžuje si nebohý Job (9, 19; tak Jeruzalémská bible, „Slávu mou se mne strhl,“ překládá toto místo Bible kralická).

3.
Písmo svaté nás ovšem vede k tomu, abychom se učili vidět i nadlidskou slávu Boha, která vyvolává v člověku touhu a potřebu se klanět: „Přiznávejte Jahvovi, synové Boží, přiznávejte Jahvovi slávu a moc, přiznávejte Jahvovi slávu jeho jména, klaňte se Jahvovi v lesku jeho svatosti“ (Ž 29, 1–2).
Tuto svou slávu nám zjevuje sám Bůh (Iz 6, 1, 2a, 3): „V tom roce, kdy zemřel král Oziáš, jsem viděl Pána, jak sedí na velkolepém a vyvýšeném trůně. Lem jeho roucha naplňoval svatyni. Nad ním stáli serafové. Jeden na druhého volali tato slova: Svatý, svatý, svatý je Jahve Sabaot, jeho sláva naplňuje celou zemi.“

4.
Náš Pán Ježíš Kristus byl za svého pobytu na této zemi jistě slavný člověk. V evangeliích se opakovaně mluví o tom, jak se pověst o něm šířila po celé zemi. Na jeho kázání přicházely tisícové zástupy, poznat ho chtěl i král. Pán Ježíš byl tedy nesporná celebrita v Palestině prvního století. Tak, až mu to bylo nepříjemné a utíkal někdy před svojí popularitou – jak to dělají i jiní slavní lidé – na místa, kde měl klid...
Ale Pánu Ježíši příslušela i sláva Boží, vysoko převysoko přesahující jakoukoli lidskou zkušenost.
Slávu, kterou má jako Bůh, dal Pán Ježíš zahlédnout apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi na hoře proměnění: „A stalo se, když se modlil, že jeho tvář nabyla jiné podoby a jeho šat oslnivé bělosti. A hle, rozmlouvali s ním dva muži, byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se zjevili ve slávě a mluvili o jeho odchodu, jejž měl naplnit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy zmohl spánek. Když se úplně probrali, uviděli jeho slávu a oba muže, kteří u něho stáli“ (Luk 9, 29–32).
Slávu, kterou má jako Bůh, projevoval Pán Ježíš i svými zázraky. Když popsal všechny podstatné okolnosti, za kterých Ježíš v Káně Galilejské proměnil vodu ve víno, svatý apoštol Jan shrnuje: „Zjevil svou slávu a jeho učedníci v něho uvěřili“ (Jan 2, 11b).
Když nejdřív nechává svého přítele Lazara stonat a umřít a nepomůže mu, aby jej později vzkřísil z mrtvých, Pán Ježíš říká: „Tato nemoc nevede k smrti, je k Boží slávě: aby jí byl oslaven Syn Boží“ (Jan 11, 4).
Apoštolové a ostatní učedníci byli povoláni, aby byli svědky této Boží slávy: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a my jsme spatřili jeho slávu, slávu, kterou má od svého Otce jako jediný Syn plný milosti a pravdy“ (Jan 1, 14).
Sláva Boží může být člověku extrémně nepříjemná: nutí ho totiž uvěřit a vzdát se slávy tohoto světa. Proto i dnes tolik lidí má problém s Ježíšovými zázraky: rádi přiznají Ježíši Kristu jakékoli významné postavení v dějinách, ale nechtějí jej přijmout jako svého Pána a Boha. Rozpor mezi slávou v lidském smyslu slova a slávou Boží je právě jedním z témat evangelia: „Dokonce i mezi předními muži v něho mnozí uvěřili, ale kvůli farizeům to nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagogy, neboť se jim zalíbila sláva lidská víc než sláva Boží“ (Jan 12, 42–43).

5.
Pán Ježíš byl slavný člověk, ale skončil z lidského hlediska špatně: na popravišti. Zažil nenávistné volání davu i ponižování a výsměch vojáků. Těžko si můžeme představit ještě víc neslavný konec někoho velmi slavného. A i těm, kteří v něho uvěřili, připadal tento Ježíšův krach jako konec nejen jeho slávy lidské, nýbrž i božské. Museli ještě ujít kus cesty k pochopení, co je to sláva Boží.
Když Pán Ježíš hovořil po zmrtvýchvstání s učedníky, kteří šli do Emauz, ale nepoznali ho, mluvil s nimi i o své božské slávě. A představil ji jako slávu podmíněnou utrpením: „Což neměl Kristus snášet všechno to utrpení, aby vešel do své slávy?“ (Luk 24, 26).