Téma

Na dnešek připadá další kulaté výročí Jana Sarkandra: 6. května 1860 byl v chrámu svatého Petra ve Vatikáně blahořečen. Toto májové datum je teď dnem jeho památky v církevním kalendáři: ta se do Druhého vatikánského koncilu slavila v den jeho smrti, tedy 17. března. O Janu Sarkandrovi vyšla řada knih, jak obranných, tak útočných. Několik životopisů, odborných i literárních, si teď dovolím představit a doporučit.

„Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ A proč my dodnes hledáme Krista tam, kde není? V staromileckých praktikách, v pochybných teologických experimentech, v apokryfních náhražkách Božího slova, ve falešných uměleckých zobrazeních jeho života, v příliš omezených vlastních představách o něm, ve víře bez skutků, ve frázích odtržených od reality, v líbivě upraveném křesťanství?

„Existuje pokušení, které sní o deinstitucionalizované církvi, kupříkladu církvi gnostické, bez institucí, anebo podřízené pevným, obranným institucím, jako v pelagiánské církvi. Církev se stává institucí působením Ducha Svatého, který není gnostik ani pelagián. Právě on ustavuje církev. Jde o alternativní a komplementární dynamiku, protože Duch Svatý svými charismaty vyvolává chaos, z něhož poté utváří harmonii..."

Poslouchám takhle mši z rádia, právě běží přímluvy a na řadu přichází ta poslední, kterou kněží většinou uvádějí obvyklým způsobem: „Ve chvilce ticha svěřme Pánu Bohu každý své prosby,“ načež všichni zmlknou. Ale ten dnešní páter začíná trochu jinak, konkrétněji: „Ve chvilce ticha poprosme Boha každý za několik našich známých, kterým bychom přáli, aby se obrátili k víře. A můžeme je v duchu jmenovat.“