Téma

„A když nesu paténu, andělé nade mnou bdí, můj Pane!“ Tato písnička se mi vybaví, kdykoliv se začne mluvit o ministrování. Provázela nás totiž na ministrantské přípravce v roce 1999, kdy jsem se poprvé přiblížil k službě u oltáře ve farnosti Brno-Židenice. Tuto službu už vykonávám (s přestávkami) 18 let. Obnáší to být především při mši k ruce knězi...

V poslední době se protrhl pytel s různými zprávami, co zase kde udělal špatně anebo co špatně řekl náš Svatý otec František. Nemyslím zprávy od lidí, kteří v kritice a v odmítání Svatého otce spatřují svoji službu evangeliu a církvi, a najíždějí na papeže s plynovým pedálem vmáčknutým do podlahy, ať už udělá cokoli – hůl se vždycky najde. Jde mi o upřímné zděšení dobrých a zbožných lidí...

Z úhlu pohledu, kterým se dnes v katolických kruzích na činnost církve pohlíží, lze plzeňské diecézi stěží něco vytknout. Diecéze se velmi aktivně a zdařile mediálně prezentuje, má dobré vztahy s představiteli kraje i místní samosprávy. Uplatňuje, podle mého názoru velmi přínosný, model duchovní správy... Jak je tedy možné, že všechna uvedená pozitiva nezabrání tomu, aby církev neopouštělo několik set mladých katolíků ročně a jen mizivé procento nově přicházelo k víře?

Svatá Anežko Česká! Hluboce ses zapsala do dějin svého národa, zůstala jsi naší panovnicí jako přemyslovská princezna, i když – a díky tajemným Božím cestám právě proto, že – jsi opustila síně moci a zvolila sis život v přísnosti kláštera a v péči o ty nejchudší. Tvá panovnická ruka, spolu s rukou Panny Marie podle vůle a z moci Trojjediného, nám před třiceti lety otevřela dveře ke svobodě.