Malý pokoj, dvě postele, dva stoly, třetí patro, rok 2012. Studentheim (kolej) Don Bosco, provozovaný kongregací salesiánů. V kdysi císařském městě na temném Dunaji. Semestrální studijní pobyt Erasmus.

Rozhlížím se: kdo asi bude na té druhé posteli spát? Bude chrápat? Bude se učit do noci jako já? Bude mu vadit, že svítím? Ono pro někoho, kdo pochází ze čtyř sourozenců jako já, je jednoduché se přizpůsobit. Pro zhýčkaného Angličana (nebo Němce nebo Dána) by soužití však mohlo být problém...

Teď mě však zaměstnává připojení k internetu. Za chvíli mají skypovat naši. Klepu tak na vedlejší pokoj. Dva snědí studenti mezi hromadou věcí. Jsou ze středoamerické Guatemaly, jak se později dozvím. Jejich němčina je ale excelentní. Jsou tu už dlouho. Pomoc je okamžitá. Z kufru vytahuji plechovku Plzně. Sousedům se rozzáří oči. „Pilsner Urquell,“ nejlepší pivo! Od té chvíle máme k sobě nějak blíž.

Někdo klepe. Starý salesián mi vede spolubydlícího. Je to černovlasý mladík s brýlemi. „Hellou. How are you?“ Moje odpověď: „Fine.“ Velký kufr a taška. Představujeme se. Je vidět, že Srdjan je také vyplašený z nového souseda. Ale jak se na Jižana ze Srbska sluší, je jeho ostych jen chvilkový. Opět nabízím drink. Tentokrát moravskou pálenku. Srdjan na oplátku vybaluje plno krabiček s různými srbskými specialitami. Začínáme u vařeného masa a ledy tají. Večer vyndává kytaru a vybrnkává mi jejich nádherné lidové písně.

V kuchyni se potkávám s Pianim. Je to široko daleko jediný katolík. Salesiáni totiž nabízejí svou pohostinnost všem. A tak tu budou bydlet vyznavači různých jiných náboženství, ateisté i pochybovači. Taky drogový dealer.
Piany hraje na kytaru a Srdjan nemůže pochopit, že je vegetarián. Stále mu nutí maso, které ovšem v jeho zásobách postupně dochází. Srdjan je pravoslavného vyznání. Naše plamenná diskuse nad smyslem celibátu končí jeden večer nerozhodně. Vlažný ortodoxní křesťan nás katolíky nechápe. Jednou mi ale řekne, že jsem dobrý kluk, že si všímá, že každý pátek chodím do kostela. Taky, jak zjistím, neumí vařit. Dělím se s ním o nedělní obědy, které nejsou světové, ale oproti jeho každodenním smaženým žampionům je to změna. (Ony, když jsou v Hofferu v akci, tak je asi musí koupit.) Zavádím „chicken day“. Každý čtvrtek kupujeme grilované kuře za 5 euro a dělíme ho na půlky.

Ale Piany je mi zdaleka nejsympatičtější. Piany s dlouhými blonďatými vlasy je velký chlap. Jeho úsměv a laskavost je ale odzbrojující. Zve mě na studentskou mši. Jen mu ještě nerozumím. Je z podhůří Alp a jeho nářečí je pro někoho, kdo měl při maturitě z němčiny dvojku, zcela nesrozumitelné.

Urvat si místo v kuchyni je nadlidský úkol. Nakonec zjistím, že když půjdu na brzkou ranní nedělní, budou všichni vyspávat. Vařím tak hned od 9 hodin. Večer si přicházím ukrojit chleba. Oba snědí Guatemalci pořádají kulinářskou show. Ten podsaditější smaží exotické jídlo, co děsně voní. Ten výmluvnější zase baví dvě blonďaté Rakušanky. Jejich romantické večeře s místními děvčaty se stanou pravidelnou součástí pobytu ve Studentheimu Don Bosco. Se Srdjanem se tomu smějeme.

Srbský spolubydlící mě seznámí s Corou z Turecka. Cora je starší, a jak se dozvídám, hledá ve Vídni dívku, se kterou by mohl chodit. Jinak studuje techniku. A nakonec Tigran z Albánie. Chci ho nějak potěšit, protože vždycky na všechno odpoví: „Scheiße.“ Nemůže dodělat slavistiku. Jsme vlastně spolužáci. Když u mě jednou zabuší kriminální policie, bude po mně chtít, kde je Tigran. Nebudu vědět, co odpovědět. Vystrašeně jim řeknu: „Čtvrté patro!“ Tigrana je mi trochu líto, o jeho jointech, které kouří s Corou, vím. Až po incidentu se ve Studentheimu bude šeptat, že Tigran jel v drogách. Pak mi dojdou jeho melancholické, depresivní stavy a nedokončitelná slavistika.

Protože v patře nade mnou je pečící trouba, občas tam zavítám. Omlouvám se jednomu mladíkovi, že tam překážím. Po půl hodině se mě zeptá: „Ty jsi Čech?“ „Jo!“ Honza zde studuje už od střední. Je ateista, ale velmi si chválí salesiány.

Všichni vyučující na slavistice mluví obstojně česky, přednáší německy. Při zkouškách a při diskusích mě koupou v němčině, abych se pocvičil. Od profesorky Gertraude Zandové dostávám jednu z mála dvojek, neumím bohužel německy vyjádřit některé aspekty české literatury 19. století.

Na slavistice studují Slováci, Rakušáci, Němci a také jedna dívka z Bosny – Melita. Je moc pěkná. Zřejmě sem utekla před válkou. Chce se bavit česky, aby se zdokonalila. Já bych se zase chtěl bavit německy, abych se zlepšil. Stává se z toho dvoujazyčný rozhovor. Krásně se směje. Je asi nejlepší studentkou. Vymetá všechny semináře. Potkávám ji na historické české a slovenské mluvnici i na přednáškách ze zakázané literatury 20. století. Chodí taky na seminář o českých a moravských nářečích.

Na kurzech němčiny, které probíhají v historické budově Vídeňské univerzity, jsou samí „erasmáci“. Seznamuji se s Francouzkou – Isabel. To snad ani není Francouzka! Je samozřejmě šarrmatní, ale moc pokorná a vůbec milá. Nedívá se na člověka (pro ni z východu) s despektem. Je vlastně moc, moc fajn a umí dobře německy.

Boží tělo roku 2012 slavím s farností venku. Procházíme ulicemi Vídně s monstrancí a dechovou hudbou. V ulicích jsou vystavěny oltáře plné květin. Kněz žehná tomuto nádhernému městu.
Večer se musím hodně učit, jako každý den. Překládám skripta z historické mluvnice. Dělám referát o Rilkem, k obědu ohřívám pizzu. Srdjan přichází a všímá si, že se o sobě zapomínám starat. V parném dni jsem celý zpocený. „Co je to za život jenom studium? Musíš se trochu bavit!“ říká mi. Zase se vrací z nočního tahu. Jeho disertace na architektuře je na bodě nula. Na pivo zajde ale vždycky. Měl bych si to vzít k srdci. Jenže podívám se na kupu skript. Ne, nemám odvahu. Snad jednou, až budu zkušenější. Kluci z Guatemaly vedle hlasitě křičí, zrovna padl gól.