Jak jsme seděli na lavičce, Mohamed, Molnár, Kim a já...

V roce 1987 vypukla v Sovětském svazu slavná perestrojka, kovaní soudruzi začali správně tušit, že je to začátek konce jejich milovaného režimu, a socialismus počal pomalu roztávat.
K mé smůle netál natolik rychle, abych se v uvedeném roce mohl hlásit na žurnalistiku či pedagogickou fakultu a měl šanci na přijetí. Zbývaly technické obory, pro které jsem věru nadání neměl, a jistý kompromis. Medicína. A tak se stalo, že jsem začal studovat na zubaře.
Na Univerzitě Karlově se tehdy vzdělávala celá řada studentů ze spřátelených socialistických zemí a mé obzory se díky tomu značně rozšířily. Co se studia týče, je jeho průběh dokonale zachycen ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze a nemám příliš, co bych dodal. Akorát, jestli si dobře vzpomínám, ve filmu absentují povinné hodiny tělesné výchovy. A právě tam, nikoliv na katedře marxismu-leninismu, jsem byl účasten zásadních politických diskusí, které měly zcela nečekané vyústění.
Jako mizerný plavec, podprůměrný atlet a zcela marný gymnasta jsem zamířil na hodiny jediného sportu, který jsem domněle ovládal.
Po prvním tréninku nás fotbalový trenér rozdělil na dobré hráče, nadějné jedince, průměr a beznadějné případy. Do posledně jmenované skupiny patřili Mohamed z Jižního Jemenu, Maďar Molnár, Kim ze Severní Koreje a já. Na lavičce náhradníků jsme bez protestů trávili dvě hodiny týdně a mezinárodní dialog doslova kvetl.
Mohamedova země byla tehdy socialistická a vedla spory s kapitalistickým Severním Jemenem. Samotný Mohamed byl typický arabský socialista. Pravidelně se na koleji modlil tváří k Mekce, hrdě nám ukazoval fotografii tatínka, jeho devíti manželek a čtyřiceti sedmi dětí. Mé dotazy, například na to, jak se slučuje mnohoženství s postavením ženy v socialismu, odbýval mávnutím ruky a stručným sloganem: „Nejdřív Alláh, pak socialismus!“
Zato s Molnárem jsme si notovali. Pocházel z původně buržoazní maďarské rodiny. Kam jsem se na něj se svým plebejským českým antikomunismem hrabal!
Jedinou černou ovcí našeho spolku byl Kim. Na studijním stolku měl červeným sametem potažený oltářík tehdejšího vůdce KLDR Kim Ir-sena (dědečka dnešního hrůzovládce), vyprávěl nám o rajském životě v rodné zemi, idylickém vyrůstání ve výchovném táboře pro talentované děti, hrdosti rodičů i prázdninových pobytech doma.
Asi to od nás nebylo hezké, ale vzali jsme si toho hodného, indoktrinovaného kluka s Molnárem „do prádla“. Molnár mu barvitě líčil a obrazovým materiálem dokládal krvavé potlačení maďarského povstání sovětskými tanky. Já se provokativně ptal, zda není Kimovi divné, že lidé utíkají z Československa na Západ a Zápaďané, trpící pod knutou ziskuchtivých kapitalistů, se k nám nehrnou. Časem začal připouštět, že na hranicích s Jižní Koreou to podle šuškandy vypadá podobně. Potom naši diskusi přerušil konec letního semestru. Psal se rok 1989.
V září jsme se na lavičce sešli ve třech. Kim chyběl. Přišlo mi to divné, ale Molnár ani Mohamed, kteří volno strávili na rodné hroudě, o Kimovi nevěděli. Až moji krajané bydlící na kolejích mi tu novinu oznámili.
„Ty to nevíš? To je průšvih! Všichni Severokorejci se museli vrátit. Kim zdrhnul přes Maďarsko do Jižní Koreje, vystoupil tam v televizi a řekl, že komunismus stojí za hovno!“
„Doufám, že nezapomněl v té televizi dodat, kdo ho k tomu prozření dovedl,“ odvětil jsem zvesela, ale lehko mi nebylo. Ještě měsíc jsem čekal, zda nedorazí návštěva z velvyslanectví spřátelené země. Molnár zachoval ledový klid. Jednak měl v nátuře, že Maďar se nikdy a ničeho nebojí, a za druhé byl hrdý na to, že jeho země byla alespoň po krátký čas vstupní branou do svobodného světa.
Za dva měsíce přišla svoboda i k nám. Prošel jsem Albertovem, Národní třídou, Václavským náměstím i Letnou. A byl šťastný jako blecha.
Když jsem se 17. listopadu půlnočním autobusem vracel domů, poslouchala má těhotná manželka zprávy Svobodné Evropy (běžně tak nečinila, ale na ladicí liště byl zářez). V rádiu hovořili o zatčených a ztlučených studentech i jedné oběti na životě. Prvorozený syn naštěstí následky oněch nervových otřesů nenese!
Netrvalo dlouho a po synkovi se nám narodila dvojčata. Psal se rok 1991, já přenechal celou tíhu oboru Romanu Šmuclerovi (to byl taky spolužák), a ze zubařiny dezertoval. Šel jsem tam, kam mne srdce vždycky táhlo. Do politiky. Ale to už je úplně jiná, dospělácká kapitola.