Jak jsem se Pánu Bohu neztratil...

Na začátku jsem se od svých spolužáků vlastně v ničem nelišil. Bůh a Ježíšek patřili do stejné říše pohádek, jako vodník, divoženky, čert nebo klekánice. Ve druhé třídě rodiče mých spolužáků Ježíška z říše pohádek vyhostili. Mým rodičům připadl daleko těžší úkol. Pomoci přetavit v mé mysli pohádkového dárkonosiče Ježíška v živého Ježíše Krista.
Byli na to sami. Prakticky celá širší rodina byla nevěřící. Něco jako společenství mezi věřícími na kladenském venkově neexistovalo. Téměř žádné věřící vrstevníky jsem neměl. (Až na jednu spolužačku, ze které je dnes velmi vzdělaná, elegantní a zarytá ateistka.) Skaut, salesiánské chaloupky, diecézní centra mládeže, tedy běžné nástroje evangelizace mých dětí, to byla tehdy na Kladensku čirá utopie. Systematická výuka náboženství se nekonala. Ve škole by to znamenalo další stigma, na farách se vyučovat nesmělo. Jak tohle všechno píšu, dochází mi, že ono předání víry byl větší zázrak, než jsem si doposud myslel. Taky proto, že ač nerad, musím v tom neradostném výčtu pokračovat.
Kostely tenkrát nebyly vykradené, ale stát na jejich údržbu nedal ani korunu. A církev žádné vlastní peníze neměla. Vlhké, nevymalované, s elektrickými rozvody z první republiky. Se všudypřítomnou smíšenou vůní zatuchliny a kadidla. Doteď si tu vůni, vedle pozdějších čichových vjemů z chmelových brigád, dobře vybavuji. Pro malého kluka bylo to prostředí všechno jiné, jenom ne inspirativní.
Spousta dnešních kněží popisuje, jak velkou roli hrála v jejich rozhodnutí pro kněžství asistence u oltáře. Něco podobného se dočtete i u mnoha aktivních laiků. Já ministroval jen několikrát. Byl jsem takový nervák, že to prostě nešlo. Od příchodu do presbytáře jsem toužebně očekával okamžik, kdy s bráchou poklekneme za oltářem, kam na nás nebylo vidět. Tak jsme pro změnu zvonili vícekrát a v jiný čas a pan farář nás zrovna při proměňování nijak usměrnit nemohl. Úplné fiasko to bylo!
Páni faráři. Těch jsem v dětství poznal několik. Byli to postarší nebo staří, velmi úctyhodní pánové. Mezi přáteli rodičů bylo hned několik obětí vykonstruovaných procesů z padesátých let. Kněží, řeholníci i řeholní sestry. Například redemptorista Jan Blesík, odsouzený v nejznámějším monstrprocesu s řeholníky. Jenže k mé škodě jsem byl tenkrát malý špunt a ti lidé mi tehdy připadali jako z jiného světa – a svým způsobem také z jiného světa byli.
Chápal jsem, že jsou to hodní lidé, kterým zlí komunisté ublížili. Měl jsem je v úctě, ale nedokázal jsem do jejich světa patřit.
Velkou roli v tom všem hrála má povaha. Nervóza po dědovi, extrovert, který rád baví své okolí, jemuž na reakci okolí navýsost záleží. S postavením příslušníka podezřelé, kontrarevoluční menšiny, z pohledu „moderního“ marx-leninismu beznadějně zpozdilé, to dohromady jít nemohlo. Od prvních stupínků základní školy až k dehonestujícímu vojenskému odvodnímu řízení. Mám-li porovnat výsměch spolužáků a zacházení ze strany komunistických autorit, tak horší bylo to první. Možná to v mém věku zní překvapivě, ale rány z těch let se nikdy docela nezacelily.
Sečteno a podtrženo, soudruzi odvedli perfektní práci. Oslabili či přímo zdecimovali všechno, co mne mohlo k Bohu připoutat. Od mala mne buď přímo nebo skrze společenský vliv rafinovaně zadupávali do země. Až už chyběl jenom krůček...
Na prahu dospělosti jsem rodičům oznámil, že do kostela už chodit nepotřebuji. Že existenci Boha nepopírám, spíš si myslím, že je, ale nějaké formální projevy zbožnosti jsou mi cizí. Tím jsem se samozřejmě chtěl vyhnout všemu, co mi přinášelo nepříjemnosti. Rodiče to muselo tenkrát hodně bolet!
Ale právě v té době začala klíčit milost, kterou Bůh odpověděl na jejich modlitby. Důkaz, že Bůh dokáže lámat libanonské cedry jako sirky a soudruzi se vším svým arzenálem jsou proti němu jen smítkem uchváceným bouří.
Zamiloval jsem se. A jak ten vztah rostl a prohluboval se, začal jsem přemýšlet, na čem ho natrvalo postavím. Možná jsem byl nalomený a pomýlený, ale úplně ztracený jsem nebyl. Jasně jsem viděl, jak troskotají vztahy rodičů mých vrstevníků (s dneškem se to pravda nedá srovnávat) a porovnával je se vztahy ve vlastní rodině. Situaci u mé snoubenky nejlépe ilustruje její tehdejší doznání, že žila v upřímném přesvědčení, že křesťané vymřeli ve středověku.
Jak budeme žít? Jak společně vychovávat děti? Čím zdůvodním svůj protirežimní postoj (ten jsem tenkrát neopustil)? Jak předám své snoubence svoje postoje a ty zbytky víry, které mám, když je má duchovní konstrukce skrz naskrz neživotaschopná? Můj návrat k Bohu byl pomalý, velmi pomalý proces. Bůh tenkrát v mém životě působil jemně a skrytě, dávaje mi dostatek prostoru k vlastním rozhodnutím. Že byla ta rozhodnutí, ze zpětného pohledu, nejčastěji polovičatá a někdy i vysloveně špatná, je prostý fakt, se kterým On ve své velkorysosti zajisté počítal.