Fejetony

„Rusalka chce být člověkem…,“ říká významná česká režisérka (oficiálně před zákonem ještě režisér, i když už se chystá k operaci). Ještě jako muž zdeformoval, jinak to nelze říct, také řadu shakespearovských hrdinek až k nepoznání. Nyní se chystá na Rusalku: „Cizí kněžna řeší, jak snadné by bylo v tomto machistickém světě být mužem, to je spíš politický a společenský pohled.“ A princ? Na konci opery „prohlásí, že je žena, i když ho všichni prohlašují za prince…“. Co by na to řekl Antonín Dvořák? Cosi jadrného?

Taková vzpomínka z mladých let: sluníčko svítí, hudba z amplionů hraje a náš ukrajinský učitel marxismu-leninismu, celý rozzářený, v obleku, drží v ruce velikou papírovou květinu a rusky nás zdraví, všechny, jednoho po druhém, jak přicházíme na prvomájové shromaždiště naší fakulty. „Vot, s prázdnikom vas!“, „S prázdnikom vas!“, hlásí učitel marxismu-leninismu každému z nás. A zní to jako hrozba: „Já vás...!“ Ovšem on to tak nemyslí. Ale prvomájové průvody pro mě v každém případě nikdy nebyly nic příjemného...

Milí čtenáři Skleněného kostela! Často mi v hlavě běží text, jaký bych ráda pro toto mé oblíbené internetové médium napsala, ale nějak nezbývá času nebo sil nebo obojího… Poslední dobou se mi v hlavě čím dál častěji honí vzpomínky na mládí. Vracím se do dětských let do své rodné slovácké dědiny Nivnice. Naposledy intenzivně, když do našeho kostelního sboru v Brně-Žebětíně začala chodit naše dcera se svými spolužačkami...

Když se zaváděl zemní plyn, bralo se to za velký pokrok. Ovšem většina lidí si musela koupit nový sporák. Vzpomínám si na výstavu starých sporáků, jak stály na chodníku skoro před každým domem a čekaly na společný odvoz. Každý sporák byl jiný, každý s přiškvařenými zbytky jídel, kterých jsme si ani nevšimli, když jsme sporák při úklidu umývali, ale na ulici působily neuvěřitelně trapně...