Moje generace prožila velkou část života ve světě bipolárním – natolik bipolárním, že jsme si neuměli představit jiný svět – supervelmoci byly dvě, kapitalistické Spojené státy americké a socialistický Sovětský svaz, což byly supervelmoci vybavené zbraněmi, jaké zajišťovaly „rovnováhu strachu“, a ideologií – jak se nám na všech (početných) školeních stále zdůrazňovalo – zcela protikladnou vůči ideologii druhé supervelmoci. Sovětský svaz, to byla budoucnost, dobro, krása, no prostě nádhera, Spojené státy představovaly zlo. Bylo jasné, že kapitalismus musí zaniknout, ale ten šťastný okamžik byl posouván stále dál a dál do budoucna…
Když se dnes uvažuje o dvou hlavních mocnostech, vůbec už to není Sovětský svaz, respektive jeho nástupce Rusko, nýbrž stále Spojené státy – a kdo? Buď Čína, nebo Evropská unie. Tedy buď Číně, anebo Evropské unii přísluší číslo 3. A Evropská unie nemusí mít zajištěnou ani tu třetí pozici. Pavel Matocha, který nás ve svém článku Třetí pól (Týdeník Echo, č. 13–14/2023, s. 37–39) provádí některými ukázkami současného indického politického myšlení, informuje, že jako „třetí pól“ soudobého světa Indie vnímá samu sebe – po Americe a Číňanech…
Zamyslíme-li se nad příklady současné indické ideologie, jak je Matochův článek uvádí, není vize Indie jako třetí největší globální síly nijak příjemná ani optimistická. Dovolím si zaměřit pozornost jen na dva příklady z těch, které Pavel Matocha uvádí.
Nad názory Sundeepa Waslekara, prezidenta zahraničněpolitického think-tanku Strategic Foresight Group, mě napadl slavný aforismus Stanisława Jerzyho Lece: „Vždycky se najde dost Eskymáků, kteří budou radit černochům v Kongu, jak se nejlépe chránit před úpalem.“ Indický teoretik totiž radí ze vzdálenosti tisíců kilometrů Ukrajincům, jak mohli předejít válce, kterou proti nim rozpoutalo Rusko. Univerzální lék – i s odvoláním na další autority – spatřuje v neutralitě. Neví, že neutrální bylo v roce 1939 i Finsko, a přece bylo Ruskem (Sovětským svazem) napadeno? A bylo by možno poukázat i na smutné zkušenosti, které s neutralitou udělalo Řecko a dvakrát Belgie – pokud stojíte v cestě imperialistovi, je neutralita přímo pozvánka k agresi. Pro odhodlání Ukrajinců bránit svoji zemi volí Sundeep Waslekar psychiatrický termín, když je označuje za hysterii. Musím říct, že taková terminologie mě uráží. Ponechme stranou, nakolik byl hysterický Mahátma Gándhí, když se odhodlal bojovat proti Britskému impériu, a připomeňme si, že Češi a Slováci, kteří se „nehystericky“ ruské (sovětské) invazi v roce 1968 bez boje podrobili, byli ne snad pouze neutrální, ale tvořili dokonce loajální (podle všech normálních měřítek dokonce velmi loajální) součást ruské mocenské sféry; Maďaři v roce 1956, jak známo, neutralitu vyhlásili, ale před ruskou invazí a krveprolitím je to stejně neuchránilo. Na druhé straně proti trojici pobaltských zemí, daleko menších a slabších, než je Ukrajina, Rusko žádnou invazi neuskutečnilo (vede proti nim jen tvrdou hybridní válku a neustále provokativně narušuje jejich vzdušný prostor). Důvodem je nepochybně právě to, že tyto tři státy NEJSOU neutrální, nýbrž patří do společenství NATO. Snaha Ukrajiny vstoupit do západních struktur je tedy logická a z hlediska Ukrajiny pragmatická. Ovšem Západ se k přijetí tak velké a problematické země neměl a Ukrajinu chvíli vodil za nos, cosi sliboval, ale nakonec ji odmítl a ponechal ji více méně jejímu vlastnímu snažení. Potom se Rusko rozhodlo zaútočit.
Další ukázku zvrhlosti soudobého indického politického myšlení představuje odpověď, citovaná v Matochově článku, kterou dal indický ministr pro ropu Hardeep Singh Puri televizi CNBC, když byl dotázán, zda nemá morální problém s nákupem (zlevněné) ruské ropy: „Nakoupíme ropu bez ohledu na to, odkud pochází. Demokratická vláda má morální povinnost vůči svým občanům.“ Co na to říct? Taková „demokratická“ vláda, která jde po (krátkodobých, z hlediska delšího výhledu sporných) materiálních výhodách a okázale ignoruje hledisko lidských práv, v tomto případě lidských práv Ukrajinců, jejichž bombardování a okupaci jejich území takto Indie spolufinancuje, je vláda nebezpečná. A to potencionálně i svým vlastním občanům. Pokud bude vidět výhodu v nějakém analogickém kroku ignorujícím utrpení a lidská práva třeba části Indů, nepochybně k takovému postupu „demokraticky“ přistoupí.
Doufejme jenom, že se bude Indii stále dobře dařit.