V dějinách lidstva se velmi zřídka vyskytne okamžik, kdy pachatel sám, pohnut lítostí a štván studem nad svými hanebnými činy, jde s pravdou ven. U mě takový okamžik nastal po přečtení článku, jehož autorka tvrdí, že původci veškerého zla a bezpráví na světě jsou muži. Jak jsem při četbě dále pochopil, nemá na mysli osoby deviantní, zvrácené ani žádné kriminální existence, ale muže, o nichž jsem si až doposud myslel, že se chovají jako správní chlapi. V kratičkém okamžiku prozření jsem zrekapituloval svůj život a naznal, že jsem se dopustil prakticky všech mužských zločinů proti lidstvu, které autorka uvádí. A pravděpodobně i dvou dalších, na které byla její představivost krátká.
Veden tedy výše zmíněnými pohnutkami i snahou varovat chlapce, dorostence i mladé muže před úskalími, která na jejich cestě životem číhají, uvádím níže seznam svých provinění:
1. Tvrzení, že zločincem se člověk rodí, se obecně považuje za nepravdivé. Je-li tomu tak, pak můj případ jest výjimkou. Protože jsem první léta svého života vyrůstal pouze s bratrem a neměl tedy úplně bezprostřední kontakt s příslušnicemi opačného pohlaví, vytvářel jsem si představu o nich sledováním tendenčních a z dnešního pohledu odpudivých produktů filmového průmyslu. Filmové pohádky Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny či Princ a Večernice ze mne již v raném dětství udělaly maskulinní monstrum. Dobře si vzpomínám, jak jsem usínal s představou, že zachráním krásnou, plavovlasou princeznu v noční košilce, kterou před drakem a mými rodiči schovám pod peřinou. V těch představách nebylo pranic sexuálního, ale té toxické, rytířské touhy chránit a pečovat tam bylo přehršel. Aniž bych to tušil, začal jsem klouzat po šikmé ploše!
2. Každý kriminalista vám potvrdí, že zločincův pohyb po oné šikmé ploše se zpravidla zrychluje. Nejinak tomu bylo se mnou. Má školní léta jsou toho dokladem. A nijak mne neomlouvá, že stejně jako já smýšleli prakticky všichni kluci až na Pepu, o kterém jsme říkali, že je „dement“. Což bylo ošklivé, ale jelikož jsme to páchali na osobě stejného pohlaví, úplný zločin to nebyl!
Sled našich chlapeckých myšlenkových pochodů byl následující: Holky jsou blbý! Holky jsou trapný! Holky jsou divný! Holky jsou sice divný, ale občas se s nima dá mluvit! Chtěl bych s nima mluvit, ale nesmí se to dovědět ostatní kluci! Chtěl bych s jednou mluvit, ale to už se vůbec nesměj dovědět kluci! Někam bych tu jednu pozval, ale to se pro všechno na světě nesmí dovědět vůbec nikdo! Koukejte, jakej jsem king, tahle šla se mnou na rande! Když k těm závadným mentálním pochodům připočtu střelbu skobičákem do zadních dívčích partií (vypasovaných v buržoasních jeansech), nadzdvihávání sukní a tak, byl jsem už tehdy zralý pro Alcatraz!
3. Na střední škole nabyl náš mužský šovinismus rafinovanějších forem. Tiše jsme trpěli nezájmem našich spolužaček, které dávaly přednost studentům z vyšších ročníků. Vyvyšovali jsme se proto nad ně při studiu technických předmětů, stavěli na odiv svou fyzickou převahu při hodinách tělocviku a dívčí výkony v obojím nemilosrdně kritizovali. Kdybych tehdy nahlédl mrzkost a zraňující nízkost svého chování, už nikdy bych nezaběhl sto metrů ve svém životním výkonu 12,68 sekundy, ale zpomalil na 14,5 a nechal nejrychlejší spolužačku zvítězit.
4. Ne, milý čtenáři, nešetři mne. Byls-li dostatečně pozorný, určitě jsi zaznamenal, že jsem v poslední větě upadl do ďábelské léčky, která číhá na všechny muže, kteří usilují být galantními. A tím pozvedají svou nadřazenost a povýšenost nad ženami na novou, netušenou úroveň. Přesně tak jsem se choval po celé vysokoškolské studium. Pouštěl jsem pedagožky a studentky první do dveří, uvolňoval místo v menze, posluchárně i tramvaji. Někdy jsem trapně demonstroval svou sílu pomocí s transportem brašny s učivem. Ach, jak hluboko jsem klesal!
5. Následovalo pět měsíců vojenské služby. Je nepublikovatelné, jaká slova příslušníci mého družstva, jemuž jsem v hodnosti svobodníka dělal zástupce velitele, při hovoru o opačném pohlaví používali. Bylo mi pětadvacet, doma na mě čekala manželka se třemi ratolestmi, takže jsem se přece jen obecnému trendu poněkud vymykal. Ale být ve věku a životním stavu svých spolubojovníků, asi bych se příliš nelišil. Ona „vojna není kojná“!
6. Blízek dnu genderové propasti, ke kterému jsem se v každé etapě svého života přibližoval, jsem definitivně dospěl. Jak málo se však změnilo. Drahý čtenáři, posuď sám:
Snažím se sice vykonávat domácí práce, které byly dříve, v dobách genderového temna, ženskou doménou, například občas vařím a myji poměrně často nádobí, ale žehlení, látání šatstva i úklidu domácnosti se trestuhodně vyhýbám. Naopak sobecky nedávám manželce žádný prostor při rytí záhonů, štípání dřeva, transportu betonových tvárnic na stavbu plotu ani při porážce dobytka. Ona sice o tyto práce nejeví nejmenší zájem, ale to bude tím, že jsem jí vnutil stereotypní role a mé selhání se tím jen podtrhuje!
Jsem-li při jízdě automobilem svědkem podivných, nelogických manévrů vozidla přede mnou, automaticky předpokládám, a jede-li se mnou někdo, i verbálně vyjadřuji, že řidičkou uvedeného vozidla je žena. Fakt, že se v devadesáti pěti procentech případů nemýlím, mne přirozeně nikterak neomlouvá, stejně jako skutečnost, že o zákaz řízení vozidel ženami nijak neusiluji, ba ani mne něco takového ve snu nenapadlo. Daleko spíše bych podmínky řízení zpřísnil pro mladé řidiče mužského pohlaví. Ti mě totiž, na rozdíl od občas zmatkujících řidiček, opravdu ohrožují.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová i česká ministryně Helena Langšádlová prominou, ale žiji v přesvědčení, že politička formátu Margaret Thatcherové se narodí jednou za tisíc let, avšak srovnatelný mužský ekvivalent jednou za století. A kdyby náhodou došlo na nejhorší a česká armáda sváděla tvrdé obranné boje v průsmycích Jeseníků, byl bych moc rád, kdyby si generální štáb nechal od paní ministryně Jany Černochové radit co nejméně.
7. Vinen ve všech bodech obžaloby! Jinak verdikt v mém případě znít nemůže. Žádné polehčující okolnosti, žádné výmluvy, že táta byl ještě horší případ, o dědovi a pradědovi ani nemluvě!
Tady ovšem veškerá ironie končí! 
Jak se vyrovnat s faktem, že muži, kterým se celý život klopotně snažím vyrovnat, nám vyhráli řadu spravedlivých válek, obstáli tváří v tvář moderním tyraniím a pomohli je svrhnout a dnes v již nepočetné menšině brání teplo rodinných krbů, které povšechně dávno vyhasly?
Jestli mě jednou za moje postoje skutečně odsoudí, budu stát před tím pranýřem hrdě a s hlavou vztyčenou. Ta pře se pravda zdá být ztracenou. Ale chlap, to říkám vnukům pořád, se rve za správnou věc i v momentě, kdy jsou vyhlídky na vítězství prachbídné. Dávno jsem přišel o iluze, že pravda v tomhle světě vždycky zvítězí. Dokonce bych řekl, že chlap musí zpravidla přijít téměř o všechno, aby dosáhl ryzosti, kterou ten náš svět zoufale potřebuje.