Dnes (1. prosince) uplynulo přesně pětadvacet let od chvíle, kdy mne šest z celkového počtu devíti členů zastupitelstva obce zvolilo v Senomatech starostou. Bylo mi třicet let a přes jistou politickou průpravu se mé představy o výkonu funkce značně míjely s pozdější realitou.

Nyní, po sedmi volebních kláních, ve kterých se soupeřící seskupení různě proměňovala, a to naše třímalo prapor stability, bych se rád za těmi roky na radnici ohlédl. Budu se snažit, seč to jen půjde, vyhýbat zažitým klišé a psát jen o tom, co má přesah a mohlo by nerezidenta našeho městyse zaujmout.

Zdroje jsou aneb bohatneme
Na přelomu tisíciletí nebyla obec bez dotační podpory schopna realizovat žádnou významnější stavbu. Vozový park se skládal z multikáry rok výroby 1978 a deset let starého osobního vozidla Peugeot. Jednadvacet obecních nemovitostí čekalo na menší či rozsáhlejší opravu. Ve dvou třetinách rozlohy obce nebyl rozveden vodovod, splašková kanalizace neexistovala. Popelnici vlastnilo patnáct procent domácností, zbytek veškerý odpad, nic se tenkrát netřídilo (spíše pálilo v domácích kotlích), vyvážel na černé skládky ve stržích na okraji obce.
Dnes má celý městys včetně vzdálenějších místních částí vodovod i kanalizaci, opravený kulturní dům, školu, hasičskou zbrojnici a vyšňořené kulturní památky (vlastní kostel, zvonici i roubenku). Vozový park tvoří kontejnerové Daily Iveco, náklaďáček jezdící na elektřinu, zametací vůz, malotraktor s mnohým příslušenstvím pro údržbu zeleně, dvě výkonné travní sekačky. Odpadové hospodářství je sice nákladné, ale pokrok v nakládání s odpady je znát na každém kroku. Tak bohatá za doložených 790 let své existence naše obec nikdy nebyla!
Dlužno ještě dodat, že je tomu tak především díky sdílení daní vybraných státem. Na obecním blahobytu se náš městys, a drtivá většina obcí a měst, podílí vlastními příjmy jen v dosti omezené míře.

Venkov se změnil
Osobně vývoj, který popíši níže, nikterak nevítám. Jako včelař a drobný hospodář se snažím trendu za cenu nerentability a trvalé chůze „proti větru“ vzdorovat. Ale takových už je nás jen pár!
V devadesátých letech minulého století Senomaty ještě fungovaly podobně, jako si pamatuji rodnou ves z dob svého mládí. V každém druhém stavení se chovaly slepice, také králíci. Za každými třetími vraty štěkal pes. Po listopadové revoluci v chlívcích přibylo čuníků, na loukách se sem tam začaly objevovat kozy a ovečky, několik hospodářů z držby JZD vyňalo svá pole a v chlévech se po desetiletích ocitly krávy a býci na výkrm. Až na čestné výjimky je tohle všechno dneska pryč.
Naše zahrady jsou sice pořád rozlehlejší než ty městské, ale mizí z nich ovocné stromy (hrabat listí je otrava a spadané ovoce hnije a lítají na něj vosy), tráva se nesuší, ale nakrátko seká či mulčuje (není co krmit a taky to dá práci). Naopak přibývají bazény a pergoly s nezbytným grilem. Ze stodol a chlévů jsou sklady a garáže. Prakticky všechna pole obhospodařuje nástupce JZD, družstvo vlastníků. Je dobře, že tentokrát jim svá pole majitelé poskytují dobrovolně a v posledních letech i za relativně slušné pachtovné. O přirozenou diverzitu krajiny, kterou dříve zajišťovala drobná hospodářství, se dnes stará obec. Na svých pozemcích vytváří remízky, ozeleňuje biokoridory, sází stromořadí podél cest. S hospodařením a výnosem to nemá nic společného, je to trvale dotovaná veřejná služba. Zatímco hospodářských zvířat valem ubylo, opačný trend je u psů a koček. Myslím, že mnohdy nahrazují děti, kterých ubylo taky!

Předci by se divili
Těžko říct, co by takového dědečka navrátivšího se dejme tomu z roku 1850 překvapilo více. Zda naše technika, vzhled obce a krajiny nebo chování a názory jeho potomků. Osobně bych vsadil na to druhé.
První, co by našeho cestovatele v čase muselo zarazit, je ztráta obecní pospolitosti. Lidé se prostě přestávají potřebovat anebo se potřebují v menší míře. Altruismus je hezká věc, ale pravidlo, že košile je bližší než kabát, má sílu nepoměrně větší. Ze svého dětství si pamatuji, že v ulici stávalo několik dlouhých laviček, na kterých se lidé, mezi nimi moje prababička, večer scházívali. Když jsme v roce 1993 dům v našem městysi s manželkou koupili, ještě před naším domem ta lavička stála. Ale už na ní nikdo nesedal, dávno se sedělo v křeslech u televizoru. Podobný osud potkává místní tři hostince, tam večer (abych byl přesný: s výjimkou hostince v jedné místní části) potkáte posledních pár mohykánů. Ubývá plesů a zábav. Ze spolků se drží ty, jejichž činnost má přesah. Hasičský sbor, sportovní klub vychovávající desítky malých fotbalistů, další sportovní kluby, myslivci. Lidé se mění a nejvýrazněji je to viděl na Klubech seniorů. Ty se přirozeně nedoplňují, protože dnešní „mladodůchodci“ se cítí mladí a nějaké družení je jim cizí.
U rodin mne naopak vždy mile překvapí, že je u nás stále velkou výjimkou, když se rodina o své nemocné a staré členy nedokáže, nebo dokonce nechce postarat. Rodiny v našem městysi trpí všemi smutnými neduhy naší společnosti, dětí se na můj vkus rodí velmi málo a svazky se často rozpadají, ale pořád tu velký kus sounáležitosti zbývá.
Tou druhou věcí, které by si pradědeček nemohl nevšimnout, je uvažování a životní styl mladých lidí. Každý starosta marně hledá mladé údržbáře, kteří by se svými platovými nároky, ale především zručností a všestranností rovnali dnešní starší generaci. V zorném poli mladých je volný čas a jeho naplnění, práce a věci z mého pohledu podstatné, natož potřeby rodné obce, jsou většinově kdesi na okraji perimetru.
No a za třetí by si všiml, že vlastně v krajině už vůbec nežijeme a neznáme ani naše bezprostřední okolí. Každé druhé dítě, kterému podáte trnkový plod, si jej splete s kanadskou borůvkou!
Bůh neexistuje, a kdyby přece, co je nám do něj (a jemu do nás)
V naší obci stojí dva kostely, dvě kaple a řada soch světců i Božích muk.  Připomínají vztyčenou ruku sochy Svobody trčící z písku na mořském břehu ve filmu Planeta opic.
Kdybyste se mne zeptali, zda religiozita z městyse vymizela, zněla by má odpověď, že nikoliv. Jen zeslábla a zcela se proměnila. Odhadl bych, že klimatická úzkost a moderní zbožštění člověka, jeho nároků a práv (protože to jsou taky svého druhu náboženské fenomény) porážejí křesťanství poměrem 50:1. Přesto v našem venkovském prostoru převládá postoj částečně zděděný z dob komunismu. Důležité je materiální zajištění, přiměřené štěstíčko a zdravíčko, pánbůh ať si klidně je a nechá nás na pokoji. Když tento postoj smísíme s tradičními českými předsudky vůči církvi a špatnými příklady ze života místních farářů (které se tradovaly po několik generací), vznikne lektvar spolehlivě znecitlivující jakýkoli záchvěv transcendentna v duši. 

Neházet flintu do žita
Přesto je tady krásně. Protože Bůh není žádný troškař a přírodu i nás stvořil s takovým potenciálem a rezervou, že přes leckdy úpornou snahu zničit to první a zkazit to druhé se nám podaří leda tak vyrýt kosočtverec do borky urostlého stromu nebo udělat pár čmáranců na fasádě domu. Protože nevnímáme velikost a majestát onoho Tvůrce, a už vůbec ne jeho intenci, připadá nám leckdy to naše konání fatální a máme tendenci malomyslnět.

…na závěr
V jednom z odborných seminářů předcházejících představení Divadla Járy Cimrmana je názorně ilustrována stabilita rakousko-uherského mocnářství portrétem císaře Františka Josefa I., který visel v každé školní třídě. Mocnář nastoupil na trůn 2. prosince 1848, (bez jednoho dne 150 let před mým zvolením starostou) a vládl šedesát osm let. Kdybych se mu chtěl vyrovnat, omlouvám se za to troufalé srovnání, musel bych starostovat do roku 2066 a ještě desetkrát vyhrát volby. Při předání úřadu by mi bylo 98 let. Něco takového bych našemu městysi nepřál a sobě také ne. Co bych si naopak přál, a o co se snažím, je vzít vážně radu, kterou dal císaři Františkovi při korunovaci jeho strýc a předchůdce Ferdinand I. řečený Dobrotivý. Namísto dlouhého projevu prý řekl: „Františku, buď hodný (na lid)!“