Česká republika prochází něčím, co bych nazval populační revolucí. Na jedné straně je vysoký počet cizinců pobývajících dlouhodobě na území našeho státu (k 30. 6. 2023 to bylo celkem 1 036 798 osob, tedy necelých 10 % populace). Na druhé straně se významně propadá počet narozených dětí. Mezi lety 2021 a 2022 ten pokles činil 9,4 % a ve srovnání prvních tří čtvrtletí let 2022 a 2023 vykazuje dokonce jedenáctiprocentní pokles. Pokud by se trend udržel i v posledním čtvrtletí (počty zatím statistický úřad nezveřejnil), klesne počet narozených dětí v roce 2023 hluboko pod stotisícovou hranici a přiblíží se hodnotám z přelomu tisíciletí, kdy se rodilo lehce přes devadesát tisíc dětí ročně. Vůbec nejméně od vzniku Československa (v roce 1918) se narodilo dětí v roce 1999, a to 98 471. Přibližně každé desáté dítě narozené v Česku má matku cizinku (nejčastěji občanku Ukrajiny nebo Slovenska), takže je ten propad v české populaci reálně ještě hlubší. Pokud bychom předpokládali, že v roce 2023 počet narozených dosáhl devadesáti dvou tisíc, pak českou matku má přibližně 83 tisíc dětí.  
Příliv nových obyvatel z Ukrajiny a Slovenska podle mého soudu naší reálně vymírající zemi jednoznačně prospěje. Jiná otázka je, zda jejich odchod vítají válkou těžce zkoušená Ukrajina či nám nejbližší východní sousedé. Pro ně se jedná o čistou ztrátu.
V této souvislosti si kladu dvě otázky:
Kdo bude žít v České republice kupříkladu v roce 2050?
V souladu s nejnovějšími prognózami lze říci, že bude obyvatel přibližně stejně jako dnes, průměrný věk se zvýší na pětačtyřicet let, přirozený úbytek (způsobený nízkou porodností) nahradí migrace. Pětina obyvatel budou cizinci nebo jejich přímí potomci. Nezbývá než doufat, že se bude jako doposud jednat o přišedší z nám kulturně blízkých zemí. Bude těžké zajistit důstojný život narůstajícímu počtu seniorů, jisté společenské pnutí lze očekávat, ale žádná demografická ani sociální katastrofa se konat nebude.
Proč se nerodí děti?
Člověk je v jádru sobecký živočich. Jeho oči jsou zpravidla upřeny na vlastní zájem. Dříve potřeboval svoji občinu, širokou rodinu, děti jako zajištění na stáří. To vše moderní český stát postupně nahradil. Zdravotním a sociálním zabezpečením, nebývalým růstem blahobytu. Obecní pospolitost je dnes pozvolna se vytrácející záležitostí těch nejmenších obcí, širokou rodinu nahradila rodina nukleární a zdá se, že dnes má na kahánku i ona. Jediným pojítkem, které stát nedokázal nahradit, zůstaly osobní vztahy, chcete-li láska a oddanost mezi lidmi, partnery, rodiči a dětmi, příbuznými, přáteli. Poměrně dlouho se mohlo zdát, že hlouběji už rozklad těchto vazeb zajít nemůže. I to byl omyl. Stát se dnes pod nejrůznějšími záminkami, zaštítěn těmi nejušlechtilejšími záměry, vlamuje i do těchto vztahů. Stále aktivněji promlouvá do formace a výchovy dětí, hodnotově se pokouší regulovat veřejný diskurs, upřednostňuje genderovou a kdejakou jinou vyváženost a v neposlední řadě se nepatřičně, zákony a společenským tlakem snaží odpovídat na nejhlubší otázky po samotné podstatě lidství. Stát dávno opustil pozici nestranného garanta bezpečí a rovnoprávnosti svých obyvatel a pozvolna se mění v jejich poručníka. A pod tímto všudypřítomným vlivem si dávno sekularizovaná česká společnost klade otázku, co je vlastně onou metou, životním cílem člověka. Je-li odpovědí sedmdesát či osmdesát let wellnessu a pak nic, tak do takové rovnice se děti nevejdou. A Češi vymřou podobně, jako kdysi na našem území také žijící obří, srstnatí chobotnatci.