Peter Pellegrini sice slovenské prezidentské volby nevyhrál drtivě, ale přesvědčivé vítězství to bylo. Proč?
Opozice ve snaze o mobilizaci voličstva označila prezidentské volby za referendum o politice současné Ficovy vlády. A opravdu se jí podařilo zmobilizovat nebývalý počet voličů pro Ivana Korčoka. Ovšem mobilizace zafungovala i na druhé straně, razantně zvedla volební účast a tím i legitimitu volby. Není to tak jednoduché, že by šikovně zahraná karta o vyslání či nevyslání slovenských chlapců do bojů na Ukrajině rozhodla volby. My Češi bychom si měli připustit, že Slováci jsou jiní než my a většinově politiku Ficovy vlády (ať se nám to líbí nebo ne) podporují. Dokáže-li otevřeně proruský kandidát Harabin (proti němuž je náš Tomio Okamura umírněný salonní mluvka) získat 12 procent hlasů, o názorovém spektru slovenských voličů to hodně vypovídá.
Na výsledku měl podle mého názoru podíl i výběr kandidáta opozice. Kariérní diplomat a bývalý ministr neoblíbené úřednické vlády! Slovenská opozice má obecně problém postavit zkušeného politika, který by měl šanci zvítězit. Doby, kdy pšenka kvetla „nepolitikům“, se zdají být alespoň na Slovensku pryč. Politici Progresivného Slovenska jsou většinově nepřijatelní, pan Matovič (Slovensko, dříve OĽANO) s panem Sulíkem (SaS) se vzájemně znemožnili a navíc je prvně jmenovaný excentrický exot (mírně řečeno), představitelé předchozí vlády (Heger a spol.) jsou rovněž bez šance a KDH oslovuje jen velmi omezený okruh voličstva. Poté, co Ivanu Korčokovi lidé z KDH poradili, aby oslovil před druhým kolem i věřící voliče, nechal se vyfotit s ultraliberální farářkou evangelické církve, kterou i vlastní církevní vedení vyzývá k odchodu. Takovou hloupost by zkušený politik neudělal. A podobných chyb bylo povícero.
Ve skutečnosti je poměr sil z pohledu opozice ještě nepříznivější. Stejně jako ve všech zemích EU i na Slovensku jsou masmédia ve velké většině liberálně až progresivisticky naladěna a seč mohou, straní svým milcům, v tomto případě Ivanu Korčokovi. Kdyby tomu tak nebylo a slovenské voličstvo neprošlo cílenou názorovou masáží, blížil by se zisk pana Pellegriniho šedesáti procentům. Tímto netvrdím, že druhá strana své voliče účelově nemanipuluje, jen k tomu má menší mediální prostor. Zhlédl jsem video z mítinku Roberta Fica před parlamentními volbami. Je to výborný rétor a velmi zkušený politik, který umí (ať se nám to líbí nebo ne) nahlédnout do duše svého národa. Jeho podpora byla pro Pellegriniho zásadní.  Oproti tomu jsem v sobotu sledoval debatu během zveřejňování výsledků druhého kola prezidentských voleb na webu Denníku N. Pánové, všichni pevní podporovatelé Ivana Korčoka a typičtí představitelé slovenské liberální elity, hned na úvod začali hovořit o tom, kamže se ze Slovenska odstěhují. Následovaly řeči o „únosu“ státu, temných vyhlídkách pro evropské volby (konají se za dva měsíce) a určité naději spočívající ve využití Korčokova politického potenciálu (vznik nové opoziční platformy). Obávám se ale, že snaha postavit další širokou politickou frontu pod panem Korčokem k vítězství nepovede.
Nejen na Slovensku se při podobném typu voleb střetává prozápadně-liberální část voličstva s populisticko-národoveckým táborem. Prakticky pravidlem je to v zemích střední a východní Evropy, ale příklady bychom našli i na starém Západě, třeba ve Francii.
Svůj malý podíl na vítězství pana Pellegriniho má také česká politické scéna. Nemám ani tak na mysli podporu obou našich exprezidentů a Andreje Babiše. Kdyby naše vláda decentně odložila vládní konzultace se slovenským protějškem s poukazem na fakt, že se tam blíží volby a nechce je jakkoli ovlivňovat, nestalo by se nic. Demonstrativní zrušení konzultací z české strany dalo národovcům zbytečně prostor ke společensky rezonujícímu tvrzení, že se Češi k jejich zemi chovají jako ke své gubernii. Jsem upřímně rád, že jak pan prezident Pavel, tak pan premiér Fiala si své kritické komentáře po slovenských volbách již nechali pro sebe a nově zvolené hlavě nám tak blízkého státu ke zvolení pogratulovali.
Na Slovensku přestává fungovat vykreslování politického zápolení jako smrtelného zápasu zla s dobrem, temna se světlem, demokracie s diktaturou, obrat „lebofico“ (ve smyslu jste povinni nám to prominout, jinak se to zosobněné zlo vrátí) je pro Ficovy politické protivníky výmluvou při každém jejich vlastním zaškobrtnutí. V Česku by měl být vládní tábor vděčný, že má v opozici takové „matláky“, jakými jsou Babiš s Okamurou. Ale i my bychom se, poučeni citací ze známé hry divadla Járy Cimrmanna, totiž že může přijít „jiný sekáč, který se nezakecá“, měli mít na pozoru.
Obecně, aby národovečtí populisté trvaleji uspěli, musí postupovat následovně:
1. S protivníkem se nemazlit. Toto pravidlo dávno úspěšně uplatňuje tento proud v Maďarsku a samozřejmě v Polsku.
2. V praxi, musí národovci rozprášit policejní složky jednající proti nim na politickou zakázku (tak to definují oni, ponechávám bez komentáře), donutit alespoň veřejnoprávní média k objektivnějšímu zpravodajství, výrazně omezit činnost politických neziskových organizací (až na výjimky vůči nim kritických až nepřátelských) a především si nebrat servítky a bez stopy politické korektnosti tepat znepřátelená média za využití sociálních sítí.
3. Populisticko-národovecký tábor však musí splnit ještě jednu podmínku. Tvářit se na oko konzervativně, ale nemyslet to vážně! Nebo alespoň prakticky nic v tomto směru nepodnikat. Dokud Marine Le Penová odmítala progresivistickou agendu, vždycky se Emmanuelu Macronovi podařilo ji nějak znemožnit a porazit právě díky těmto tématům. Poté, co tuto agendu odhodila a v dané oblasti se chová jako Macron, kráčí si pro suverénní vítězství v evropských volbách. (Tu agendu přebrala strana Reconquete založená Ericem Zemmourem a také díky těmto zásadovým postojům je držena v izolaci.) Mistrně tuhle techniku ovládá Viktor Orbán a na Slovensku se učí. Polská PiS má „smůlu“, že svůj sociální populismus s opuštěním tradičních pozic spojit nemůže, něco takového polská realita neumožňuje.