Doba rychlých válek už je, zdá se, nenávratně pryč. Už nejsou války šestidenní, už nejsou války, kdy vítězná armáda projde liniemi nepřítele, aby se tak řeklo, na jedno vojenské zatroubení…
Když v říjnu loňského roku vojáci hnutí Hamás vtrhli nečekaně do Izraele a bylo jasné, že Izrael učiní nějakou vojenskou odvetu, představovali jsme si, že Gazu, ten úzký pruh mezi mořem a Státem Izrael, obsadí židovské jednotky za pár týdnů, že snad ani „plnohodnotná“ válka nebude, spíše jen jakási větší policejní akce... (Pouze vojenským odborníkům bylo od začátku jasné, že žádná rychlá akce to nebude.) Dnes, po více než pěti měsících tvrdé a krvavé války, máme pocit, že od plné kontroly nad územím Gazy je Izrael stejně daleko, ne-li dál, než byl na začátku. Jako by soudobé armády dokázaly ničit, rozbombardovat tisíce domů, vyhánět obyvatele, způsobit hladomor, ale neuměly zvítězit.
Také ruský útok proti Ukrajině se jevil na začátku jako krátká a jednoznačná akce a ruské jednotky si už rozměřovaly šířku Chreščatyku, kyjevské hlavní třídy, na počet pochodujících vojáků při slavnostní přehlídce na Den vítězství, a dnes už se o nějakém obsazení Kyjeva v Rusku nehovoří vůbec…
Po ohlašovaných, a neuskutečněných ukrajinských ofenzivách jsou dnes jednotky obou válčících stran do sebe zakousnuté jako dva zápasící pitbullové, ale žádný nemá dost sil na to, aby vyhnal toho druhého z ringu.
Přitom se stále bojuje, vojáci stále umírají, stále se bombarduje, ve svých zničených domovech stále umírají lidé.
Opravdu už není nejvyšší čas začít vyjednávání?