Na protesty zemědělců už jsme si zvykli. Ten další se má konat příští středu 20. března: traktory zase vyjedou do ulic a zaznějí zase stejné požadavky, zastavení dovozu levnějšího obilí a dalších produktů ze zemí mimo Evropskou unii, snížení ekologických nároků, jak je přináší bruselský Green Deal, omezení byrokracie, víc peněz na podporu zaměstnanosti na venkově, snížení daně z nemovitosti na úroveň před ozdravným balíčkem – a my máme pocit, že těmto požadavkům více méně rozumíme. Vláda řekne, že má pochopení, ale ve všem vyhovět nelze.
Od zemědělství, ač na něm tak zásadně závisíme, jsme se zásadně vzdálili. Jako ty děti z New Yorku, které paní učitelka vzala na exkursi do kravína a ony se nestačily divit, jak zastarale se vyrábí nápoj Milk, protože si myslely, že vzniká ve fabrice stejně jako 7Up nebo Pepsi-Cola…
Možná – a já v to doufám, byl bych moc rád, kdyby tomu tak bylo, ale nevím – mám mezi svými čtenáři také nějaké(ho) zemědělce. Zemědělce, ne zahrádkáře.
Skutečných zemědělců, lidí, kteří se živí tím, že pracují na poli anebo ve stáji, je moc málo, několik procent. My ostatní, tedy nás zbylých více než devadesát procent, se zeptejme: kdy kdo z nás byl naposled ve stáji? Rozeznali bychom, kdyby je někdo před nás položil, klas žita a klas pšenice? Ale nejde o procenta, jde o moc. Vlivné organizace velkozemědělců bojují o ještě víc peněz a na druhé straně skuteční farmáři, drcení mezi mlýnskými kameny byrokracie a zelené ideologie ze strany lidí, kteří o zemědělství nevědí nic.
Říkalo se a psalo, že zemědělci vysypali před sídlo vlády fůru hnoje – není to pravda. Později tu fůru odklidili, ale pořád se psalo o hnoji. Nešlo přitom o hnůj, nýbrž o odpad z bioplynové stanice, což je zásadní rozdíl, jaký lze poznat na první pohled třeba jen z televizních záběrů. Ani lidé, kteří píši o zemědělství a rozebírají situaci zemědělců, už nepoznají hnůj.