Ke sklence svařeného vína (kávu snídám jen výjimečně) si před čtvrtou hodinou ranní pouštím Český rozhlas Plus – on sám mi vybírá vhodné reprízy svých pořadů, ani si je nemusím vyhledávat na webu; tak už poněkolikáté jsem dnes za kuropění (vlastně ještě před kuropěním) slyšel debatu o tom, jak jsme zvládli, respektive nezvládli tenkrát ten covid...

No dobře, poučíme se, nepoučíme se, život jde dál.

Kdo mne v té debatě, a jak říkám už po několikáté, nejvíc zaujal, to byla paní Apolena Rychlíková. Stát ji za covidu donutil, řekla doslova donutil, změnit se v matku, „učitelku, domácí kuchařku a družinářku“ – tedy: nic z toho dělat nechtěla. Ale musela.

A co měl stát udělat, aby Apolena Rychlíková nemusela strávit tolik času se svými dětmi (nebo dítětem, neznám její rodinné poměry)?

Co měl udělat stát? To Apolena Rychlíková neví. Řekla jen jeden konkrétní návrh, v době covidových starostí a zmatků evidentně nesmyslný a nerealizovatelný. Stát měl zřídit – a když stát, tak po celém území státu, ve všech městech & dědinách – „protestované skupiny“ ze sousedů, kteří by se navzájem o své děti postarali; samozřejmě, když se někde sousedé (anebo příbuzní či kamarádi) takto dohodli, tak tomu takto bylo. Ale kolik by stát potřeboval úředníků – a předpisů & vyhlášek & zákonů – aby takovéto protestující skupiny zřizoval úplně všude?

Ale stát se nepostaral, a tak se musela starat Apolena Rychlíková. Učitelka, domácí kuchařka – domácí, jaká jiná? – no dobře. Ale i družinářka??? Já nevím – já jsem člověk konzervativní, mě připadá samozřejmé, že se rodiče (a to i matky novinářky) o své děti starají a že s nimi tráví čas. Školní družina je svého druhu náhradní řešení i v běžném, necovidovém čase, normální je, když je dítě v rodině. Ne tak pro Apolenu Rychlíkovou.

Děti jsou holt obtíž. A péče o ně je nepříjemná. Bere čas a je namáhavá. Pokud Rychlíková chce, aby se o její dítě staral stát, může toho dosáhnout. Stačí, když se své mateřské péče zřekne úplně a předá dítě do dětského domova.