Na dobré věci si člověk snadno zvykne a hned mu začnou připadat jako normální. Teprve podruhé prezident Petr Pavel „celebroval“ ve Vladislavském sále Pražského hradu říjnový řádový den – a už nám prezident Miloš Zeman přijde jako napůl zapomenutý nedobrý sen; se zadostiučiněním jsme vyslechli Pavlovu dvanáct minut trvající řeč, mimořádně vyváženou a jistě s mnoha poradci konzultovanou a prostě takovou, jaká má být řeč hlavy státu při podobné příležitosti: patřičná míra reflexe, shrnutí, kritiky a hlavně povzbuzení – a potlesk po projevu prezidenta byl dlouhý. Nikomu nechyběly Zemanovy excesy, urážky a provokace, kdy slušní lidé demonstrativně odcházeli ze sálu. Také už si nevzpomínáme na neskutečné Zemanovy šachy s tím, koho na Hrad pozvat a koho ne, nemluvě ani o leckdy trapném výběru oceněných.
Prezident Petr Pavel vykonává svůj úřad přesně a spolehlivě jako službu veřejnosti, chcete-li národu, zatímco Miloš Zeman sloužil jen svému elefantiaticky zduřenému egu.
Mezi 56 vyznamenanými bylo jistě několik jmen, kterým bych vyznamenání nedával – ale ani jedno, se kterým bych zásadně nesouhlasil.
Nechci ovšemže vyjmenovávat všechny oceněné – ale když už jsem se zmínil o literátech, začnu s nimi, s Radkou Denemarkovou, Jaroslavem Rudišem a Kiren Lednickou; měl jsem velkou radost zejména z medaile pro Karen Lednickou, protože zatímco Rudiš a Denemarková jsou již zavedená jména, Lednická měla se svým Šikmým kostelem úspěch až v několika posledních letech a její klasické vypravěčství, tolik oceňované čtenáři, je pro některé ultramodernisty cestou zpět do 19. století… Kumštýřům se cena dává většinou na konci kariéry, zatímco ocenit někoho, jako je Karin Lednická, o kom doufáme, že má velkou část svého díla ještě před sebou, vyžaduje odvahu; líbilo se mi také, že byla oceněna právě za svůj umělecký vztah k severomoravskému a slezskému kraji. K spisovatelům bych samozřejmě přiřadil i publicistu Pavla Kosatíka.
Na konci kariéry jsou ovšem představitelé – jak to říct – ale ano, představitelé populární hudby Marie Rottrová – a jak se mi zdálo z medaile stále velmi překvapený Petr Janda, i když už měl jistě dost času si na ocenění zvyknout; oba, jistě i vzhledem ke svým současným postojům, si své medaile naprosto zasluhují; stejně tak jako dáma z úplně jiného, o hodně náročnějšího hudebního žánru, operní pěvkyně Dagmar Pecková.
Vyznamenaní se, jak byli instruovaní, po převzetí řádu a medaile vždy podívali do kamery – a i tím o sobě hodně řekli: někdo v rozpacích, někdo skromně a někdo ovšem plně profesionálně.
Specifikum je podle mého názoru udělování řádů hercům a herečkám (letos Jana Hlaváčová in memoriam, Daniela Kolářová, Ivan Trojan, Ondřej Vetchý a Luděk Munzar in memoriam); lidé, kteří jsou tak velmi na očích jako herci a na které přitom tolik nedoléhá věk jako na zpěváky a kteří jsou vždy současně baviči jako svrchovaní umělci – ti by myslím, jsou-li vyznamenáváni státem, měli mít nějakou zvláštní, odlišnou kategorii, jiný druh medaile…
I letos Petr Pavel dále pokračoval ve splácení starých dluhů; to se podle mého názoru týká především některých lidí z těch, kterým byl propůjčen Řád bílého lva ve vojenské i občanské skupině a kteří jej měli dostat už dávno: in memoriam Sergej Ingr a František Moravec – Jiří Kilián a Eva Jiřičná a in memoriam Pavel Pecháček.
Medaile Za statečnost je medailí vojáků – a obyčejných lidí; třeba učitelky, která včas vyvedla děti, než se do třídy zřítil strop, nebo strojvůdce, který zachránil cestující. Hrdinové v plném významu slova jsou pro mě též lidé vyznamenaní za dobročinnost a za charitu; mezi nimi i hrdinka na vozíčku.
Tradičně byli mezi vyznamenanými i katoličtí duchovní, letos dva. Josef Suchár, farář v Neratově a obnovitel tohoto poutního místa vyznamenaný současně za péči o handicapované, kterým v Neratově poskytuje domov, oceněný více než právem, a – pro mě překvapivě! – papež Jan Pavel II.; vážím si jako katolík tohoto ocenění, beru je jako krásné vstřícné gesto – i když samozřejmě postava Jana Pavla II. vysoce přesahuje význam Řádu Tomáše Garrigua Masaryka...
A další a další. Prezident přistupoval k jednotlivým vyznamenaným a předával jim diplomy a medaile: současný ředitel ČHMÚ a nedávný ředitel České televize, průkopník agroturistiky a řada sportovců, významná dokumentaristka – a in memoriam ještě jeden letec RAF a dosud nevyznamenaný parašutista ze skupiny Zinc; voják padlý na Ukrajině (veliký potlesk!) i důstojník BIS. A dva cizí občané, polská filmová režisérka Agnieszka Holland, která svým studiem i dílem (Hořící keř!) patří právě tak k nám jako ke své vlasti, a německý občan vězněný v československých komunistických koncentrácích. A mezi oceněnými byl i krymský Tatar – prostě co jméno, to lekce pro naši dezinformační a čecháčkovskou scénu...
Možná (ale já vím, že to ovšem nejde) by se měl zveřejnit i úplný seznam všech pěti set navržených, aby si veřejnost uvědomila, jak nesmírně těžká a odpovědná práce je tento výběr, vybírání perel z kupky sena, které se každoročně provádí na Hradě...
Soubor oceněných je průřez naší společností, tedy jejími lepšími, nejlepšími vrstvami. Divák to defilé sledoval s pocitem veliké vážnosti a úcty.
Ale jako se udělují různé Maliny, Skřipce a Ropáci, měla by udělovat i negativní státní vyznamenání: Medaile za zbabělost, Řád ušmudlaného lva, medaile Za škodu pro stát.