ÚVOD
Jméno Jana Kapistrána (Giovanni da Capestrano) je odvozeno od jeho rodného italského města Capestran, dnes Capestrano ( http://en.wikipedia.org/wiki/Capestrano ), které leží v Abruzzách východně od Říma, v diecézi Sulmona, v provincii L´Aquila. V době Janova narození patřilo k tehdejšímu Neapolskému království.
Světec, kterému u nás říkáme Jan Kapistrán, je v různých zemích světa uctíván pod jménem Capestran, či Capistran (latinsky Capistranus i Capestranus); obě formy, někdy s počátečním K místo C, se objevují v zasvěcení kostelů a farností (např. farnost v Bordeaux, misijní stanice v Texasu i v Argentině /tam žijí známé Kapistránovy vlaštovky, které se řídí v tahu dnem jeho svátku/, město San Juan Capistran v Kalifornii atd. atd.) V Maďarsku, kde se svatý Jan Kapistrán velmi významně podílel na obraně země proti Turkům a kde i zemřel, je uctíván jako szent János Kapisztrán (čti sent Jánoš Kapistrán); v Budapešti má od roku 1922 pomník a je po něm pojmenováno i náměstí (Kapisztrán tér, sídlí zde, zcela stylově, maďarské Museum vojenské historie).
Nic podobného u nás – ačkoli svatý Jan Kapistrán má tak veliký význam pro naše dějiny. Jako by byl pořád v platnosti bojkot, kterým český král Jiří z Poděbrad Jana Kapistrána stíhal...

ŽIVOT A PŮSOBENÍ PŘED PŘÍCHODEM DO ZEMÍ KORUNY ČESKÉ
V Capestranu se světec narodil 23. června 1386 jako syn francouzského šlechtice, vojáka ve službách Neapole; matka byla Italka. Jan vystudoval práva (na univerzitě v Perugii, kde získal doktorát), uzavřel sňatek a jako úředník neapolského krále Ladislava (Ladislaus) se stal v šestadvaceti letech starostou Perugie a posléze členem Nejvyššího soudního dvora v Neapoli.
Jako je tomu v životě mnoha jiných velkých světců, zasáhl i do Janova mládí zážitek vratkosti všeho úspěchu v tomto světě. Dostal se mezi kameny italských politických sporů (více o nich v literatuře uvedené na konci článku); byl zatčen, uvězněn, a po marném pokusu o útěk zjistil, že se jej nikdo nezastane a že pro skutečně mocné tohoto světa je jen bezvýznamným pěšákem... Jan se z vězení vykoupil celým svým majetkem a rozhodl se sloužit jedině Bohu; nechal anulovat svůj sňatek – to tehdy nebylo tak časté jako dnes. Ale Kapistrán prokázal, že manželství ještě nebylo naplněno – a církev vždy učila a učí, že manželství nastává až tak řečenou konzumací sňatku. V Perugii, kde se stal dříve doktorem práv i starostou města, vstoupil roku 1415 do františkánského kláštera.
Zásadní vliv na Kapistránovo další životní směřování měl svatý Bernardin Sienský (1380–1444), kterého Jan doprovázel za jeho života na misijních cestách, po smrti ctil a přispěl k jeho brzkému svatořečení; šířil pak jeho úctu všude, kde působil. Kapistrán byl 13. června 1444, 24 dní po Bernardinově smrti, svědkem zázraku, který zabránil chystanému krveprolití ve městě Aquila a často o něm později kázal i psal. Ve městě se chystalo na příští den krveprolití. A tu z uzavřené Bernardinovy rakve začala vytékat čerstvá krev; po otevření rakve se ukázalo, že krev vytékala z Bernardinova nosu. Lidé si namočili v krvi kusy látky, také Kapistrán takto získal trochu zázračné krve. Nepřátelské strany ve městě se usmířily.
Svatý Bernardin se snažil o pokračování v reformě řádu menších bratří (založeného roku 1209 sv. Františkem z Assisi); reforma začala už ve 13. století a nakonec roku 1517 vyústila v rozdělení na větev přísnou (observanti, františkáni) a méně přísnou (konventuálové, minorité); později přibyli ještě kapucíni. Za Kapistránova života, roku 1446, došlo k papežskému schválení nových stanov, sepsaných svatým Bernadinem.
Po vlivem svatého Bernardina svatý Jan Kapistrán šířil také zvláštní úctu k Ježíšovu jménu; na viditelná místa umisťoval písmena IHS (zkratka IHΣYΣ nebo Iesus hominum salvator). Později si tento symbol dali do svého znaku jezuité.
Jan Kapistrán putoval nejprve po italských městech, pak i po městech v různých zemích Evropy. Kázal, nejčastěji na volných prostranstvích pro velké davy lidí, potíral hereze, reformoval františkánské kláštery a sloužil papeži jako diplomat a legát. Napsal řadu teologických a právnických knih, největší vliv mělo jeho dílo Speculum clericorum (Zrcadlo kleriků), návod jak být dobrým knězem.
Jeho kazatelství český historik František Palacký přirovnal k Janu Milíči z Kroměříže. Na kost vyhublý asketa s dramatickými gesty a zářícíma očima. Obdivuhodné je, že Kapistránova kázání hýbala lidmi i mimo Itálii, ačkoli kázal vždy jen v italštině anebo latině a jeho slova byla tlumočena. Velkou pozornost věnoval všude, kam přišel, nemocným a stálým průvodcem jeho působení byla četná podivuhodná uzdravení (zázraky jako v evangeliích: navracení sluchu, zraku či schopnosti chůze, rovněž probuzení zemřelého k životu); tyto zázraky byly velkou výzvou pro současníky, ale jsou výzvou i pro moderní historiky, protože jsou velmi dobře doloženy ze spolehlivých pramenů; zpochybnit se je pokoušel český historik Zdeněk Nejedlý... (viz přehled literatury).

MISIE V ČESKU
(s použítím textu studie Petra Regaláta Beneše, viz http://www.regalado.estranky.cz/stranka/svaty-jan-kapistran-a-brno)
Nejvíce se však Jan Kapistrán proslavil a trvale zapsal do paměti dvěma misiemi, které uskutečnil na sklonku svého života. První z nich má význam zejména pro české země. Roku 1451 byl společně s Mikulášem Kusánským pověřen misionářskou službou v zaalpských zemích. Jan Kapistrán byl koncem prosince roku 1450 vypraven papežem Mikulášem V. do Čech, v červenci roku 1451 v doprovodu dvanácti učedníků začal několikaletou pouť po Moravě a Čechách, první zastávkou bylo Brno (po 25. 7. – až 15. 8. 1451).
Jan Kapistrán navštívil Brno nejméně dvakrát, s největší pravděpodobností však třikrát. Zahájil tu svou misii na Moravě a v Čechách, pokračoval pak přes německé kraje také do Polska, odkud pak podruhé prošel Moravou. Je to období po skončení husitských válek, kdy země je rozdělena na řadu enkláv ovládaných utrakvisty nebo katolíky. Jeho úkolem nebylo vést politická vyjednávání, jak to bývalo při jeho působení doposud, měla to být spíš misie zaměřená na širší masy, které mnohde zůstávaly stále pod vlivem husitských myšlenek. Do Brna Jan Kapistrán poprvé přišel po 25. červenci 1451, neboť z toho dne je poslední zpráva o jeho pobytu ve Vídni. Častěji je nám cenným zdrojem informací dosud nevydaná Chronica františkánské provincie, která uvádí datum Kapistránova příchodu do Brna 30. července. Víme, že 31. července je již jako kazatel v Brně v plné akci. O jeho pobytu na Moravě máme zprávy od jeho druha na tomto putování a pozdějšího životopisce Kryštofa z Varese. Jan Kapistrán kázal na Petrově pod širým nebem, jeho kázání z latiny překládal olomoucký světící biskup Vilém z Kolína, jak o tom bude ještě řeč. Známá kamenná Kapistránova kazatelna na vnější zdi chrámu na Petrově tehdy ještě neexistovala, byla zbudována později právě na památku jeho kázání. V Brně konal Kapistrán množství zázraků, kterými se proslavil už dříve i jinde. Kryštof z Varese uvádí velkou řadu hluchých, němých, chromých, slepých atd., které uzdravil. V seznamu se nachází i vikář chrámu sv. Petra. Nejvíce nemocných uzdravil na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), největší zázrak vykonal hned 1. srpna, kdy vzkřísil jakéhosi Gabriela ze Starého Brna z mrtvých. Monogram IHS Jan Kapistrán vepsal na hradby města Brna a prohlásil, že tyto hradby nikdo nedobude – vzpomněli si na to obránci města roku 1645 za švédského obležení.
V Brně také došlo Kapistránovým působením k obrácení jednoho mocného muže od utrakvismu. Byl to podkomoří Markrabství moravského Beneš Černohorský z Boskovic, který přijal katolictví s celou svou rodinou. Slavnostní přijetí se odehrálo 1. srpna 1451 před biskupem a shromážděným lidem. Šlechtic učinil vyznání a na znamení lítosti poklekl před Kapistránem na brněnském náměstí, potom v soukromí jej Kapistrán jménem papeže Mikuláše V. přijal do církve. Benešův syn Tas se později stal olomouckým biskupem. Po 40 dní byl Kapistránovým překladatelem pomocný biskup olomoucký Vilém z Kolína, augustinián. Vilém píše o sobě samém: „Výše řečený biskup léta Páně 1451 byl kolem svátku sv. Petra v okovech po 40 dní překladatelem ctihodného otce a blahé paměti bratra Jana Kapistrána v Brně a dal první groše ke koupi brněnského místa k řádnému vlastnění. Potom na vigilii svatých Šimona a Judy, po velkých obtížích, uvedl bratry na místo a posvětil je. Konečně pak položil základní kámen a po třech letech posvětil chór a později základy kostela a po letech posvětil celé místo se všemi oltáři, ambity a hřbitovem. Tentýž biskup posvětil také celé místo bratří ve Znojmě léta Páně 1476. Také kostel v Hlubčici a chór v Opavě, jakož i chór v Olomouci ke cti Neposkvrněného početí blahoslavené Panny Marie se třemi oltáři.“ To je velmi zajímavý text, který nám dává řadu cenných informací o vzniku brněnského kláštera františkánů observantů, a také o úzkém vztahu, který k bratřím biskup Vilém z Kolína měl. Kapistrán si Viléma zřejmě velmi získal, takže vzpomínka na světce je biskupovi i na konci života drahá.
Kapistrán po svátku Nanebevzetí Panny Marie odjel přes Vyškov do Olomouce, kde zůstal do 5. září. I tam s úspěchem kázal. Vracel se přes Drásov, kde kázal 5. září. Dne 8. září už byl zase v Brně a kázal zde sedmnáct dní. Zázraky tentokrát nevynikají počtem ani mimořádností, zdá se, že se Kapistrán více věnoval založení františkánského observantského kláštera sv. Bernardina. Bernardin Sienský (zemřel 1444) byl jeden ze čtyř františkánů, tzv. „sloupů observance”, vlastně její druhý zakladatel či reformátor, přítel a spolupracovník Kapistránův, byl svatořečen v Římě pouhý rok před založením konventu v Brně (1450). Kapistrán, který měl mimochodem na rychlém procesu svatořečení také svůj nemalý podíl, se rozhodl šířit úctu k novému světci i mimo Itálii.
Víme, že už před 12. zářím byly shromážděny značné prostředky na výstavbu kláštera, jak uvádí historik Jaroslav Dřímal, který se podrobněji ve svých článcích zabýval okolnostmi jeho vzniku. Kapistrán totiž některým dobrodincům zanechal list „filiace“, tzn. že je určitým způsobem přičlenil k řádovému společenství a dostali tak podíl na duchovních dobrech celého řádu (ze mší, hodinek za zemřelé, modliteb, přímluv, postů, kajících skutků atd.). Ve snahách o založení brněnského kláštera Kapistránovi pomohl například cech pekařů, kteří obdrželi filiaci 12. září, a brněnský kupec Pavel z Jihlavy s chotí a sestrami (filiace 14. září). Už 14. srpna pak obdržel filiaci Jakub z Pustiměře, vážený brněnský měšťan. Za shromážděné peníze bylo zakoupeno místo za městskými hradbami, vedle řeznických jatek zvaných Kutelhof, poblíž řeky Svratky, která tam tehdy protékala pod Petrovem. Jan Kapistrán se však nemohl zúčastnit uvedení bratří na místo, protože odjel z Brna už 23. září do Znojma, a nechal dokončení díla na starost především biskupu Vilémovi.
Zachoval se nám zvací dopis, který Kapistránovi napsala 20. května 1454 brněnská městská rada. Z dopisu víme, že konvent byl postaven na „zelené louce“ mimo hradby, na místě, které Kapistrán sám vybral. Poněvadž původní pozemek pravděpodobně na stavbu nestačil, brněnští řezníci darovali konventu jatka na Kutelhofu a výměnou dostali od města parcelu mezi domem vdovy Házové a židovským hřbitovem. Celou výměnu potvrdil svou listinou král Vladislav II., když pobýval v Brně 28. července 1453. Tak mohl před 20. květnem 1454 biskup Vilém posvětit chór nového kostela za přítomnosti Gabriela z Verony, jednoho z Kapistránových žáků, známého svou radikální přísností života. Místo však mělo své problémy. Město mělo na Kutelhofu další jatka, která přiléhala k bývalým jatkám řeznického cechu, a tam se v porážkách pokračovalo. Máme totiž ještě pozdější listinu, kterou vydal 1. června 1454 král Vladislav. Tato městská jatka nakonec darovali měšťané konventu františkánů, protože zápach porážky byl pro bratry „smrtelný a nesnesitelný a splašky, které odtékaly z porážky a vtékaly do řeky, usazovaly hanebnou špínu k záhubě celého města“. Král Vladislav proto daroval městu, které jatky postrádalo, jiné místo. Tato vydatná pomoc oživila stavbu, takže časem biskup Vilém mohl posvětit hotový klášter, oltáře i hřbitov, jak sám píše. Klášter však existoval jen necelých dvě stě let; v roce 1645 jej dal zbořit velitel Brna Ludvík Raduit de Souches při přípravě města na obranu před Švédy – jako ostatní stavby v předhradbí, aby se nemohly stát oporou útočníků. Františkáni později měli klášter uvnitř městských hradeb při kostele sv. Maří Magdaleny.
Když opustil Znojmo, napsal Kapistrán v dopise do Aquily, že od té doby, co odjel z Říma, zasvětil sv. Bernardinovi velký počet kostelů a kaplí. Tři konventy, na jejichž založení se u nás podílel, tj. Brno, Olomouc a Opava (tam dal ovšem jen svolení k fundaci), nesou skutečně v různé míře zasvěcení právě sv. Bernardinovi; brněnský je z nich ovšem nejstarší. Jediný dodnes existující kapistránský klášter je v Olomouci a slouží nyní dominikánům. Olomoucký klášter byl zasvěcen sv. Bernardinovi a Neposkvrněnému početí P. Marie, dnes se užívá pouze mariánské zasvěcení; v Opavě byl konvent zasvěcen sv. Barboře, sv. Františkovi a sv. Bernardinovi, v praxi se však užívalo jen jméno sv. Barbory. Úctu ke svatému Bernardinovi Kapistrán šířil především kázáním. Dochovalo se převyprávění Kapistránova kázání na toto téma v Olomouci, jak je ve Vratislavi podal jeden z posluchačů. Kapistrán v kázání rozvádí myšlenku, že nyní Bůh milostivě navštívil svůj lid skrze svého vyznavače blaženého Bernardina; popisuje pak obsáhleji některé jeho ctnosti, prostředí, kde vyrůstal, život, zázraky za jeho života a po smrti atd. Prostředkem úcty byly i relikvie; jednalo se snad o Bernardinovu pokrývku hlavy a především o krev, kterou Kapistrán získal v Aquille, jak již bylo řečeno. Relikviemi se dotýkal nemocných, kteří byli sneseni na jedno místo, když se nejdříve za ně modlil a vkládal na ně ruce. Ve Znojmě v Kapistránově přítomnosti jistý Jakub 4. října 1451 veřejně vyznal, že se rouhal sv. Bernardinovi i Kapistránovi a za to že byl třetí noci zbaven zraku.
Dne 15. října 1451 přichází svatý Jan Kapistrán na pozvání Oldřicha II. z Rožmberka do Českého Krumlova. Oldřicha jako ochránce doporučil svatému Janu Kapistránovi už před cestou do Čech císař Fridrich III. Na webových stránkách města Českého Krumlova čteme toto zajímavé a vcelku výstižné vyjádření vzájemného vztahu světce a předního českého šlechtice: „Oldřich byl totiž jeden z mála tehdejších českých politiků opravdu mezinárodního formátu, který udržoval četné styky právě s císařem a předními německými a rakouskými rody. Jeho významné postavení mezi katolickou šlechtou v Čechách vyvolávalo v zahraničí dojem, že je zcela oddán katolicismu a chce porazit husitství. Proto v něj Kapistrán vkládal velké naděje a po svém dosti úspěšném pobytu na Moravě, kde nedosáhl pozvání do Čech od Jiřího z Poděbrad. – Pravým cílem Kapistrána v Čechách však byla Praha, kde chtěl disputovat s voleným pražským kališnickým arcibiskupem Janem Rokycanou. Vůči Kapistránovi však v Praze a mezi šlechtou narůstala nevole, protože ten neustále napadal kompaktáta a přijímání podobojí. Ani katolíci, včetně Oldřicha z Rožmberka, nechtěli návrat k předhusitským poměrům a oživení dřívější moci katolické církve. Kapistránovi se stále nedařilo dostat se do Prahy.“ Kapistrán se v Českém Krumlově zdržel asi měsíc, uzdravoval nemocné a upevnil kázeň v českokrumlovském minoritském klášteře. Ovlivnil Oldřicha z Rožmberka aspoň v tom, že „předal vladařství domu rožmberského“ svému synu Jindřichovi.
Předpokládaný třetí Kapistránův pobyt v Brně spadá do jeho druhé cesty na Moravu, tentokrát ze severu, z Vratislavi roku 1454. Kryštof z Varese o něm nepíše; Kapistrán pobýval od 25. července podruhé v Olomouci, potom máme doklad, že napsal ze Znojma dva dopisy s datací 22. a 23. srpna 1454 Je velmi nepravděpodobné, že by se cestou z Olomouce do Znojma Kapistrán vyhnul městu, kde předtím tak úspěšně působil, kam byl oficiálně zván a kde už byl jím založený klášter. Dalším důvodem pro Kapistránův třetí pobyt jsou zmínky o Kapistránově cele v klášteru sv. Bernardina, která byla později přeměněna na kapli. Ta cela v roce 1451 ještě nemohla existovat, neboť neexistoval klášter.
S nadějí odešel světec v polovině roku 1452 do Řezna, kde se mělo jednat o setkání Mikuláše Kusánského s Čechy, jež se ale nakonec nekonalo. Po zklamání, která mu připravil Oldřich z Rožmberka se synem Jindřichem, když se podvolili nově zvolenému zemskému správci Jiřímu z Poděbrad, se pak Kapistrán marně snažil ovlivnit českého krále Ladislava Pohrobka. Jiří z Poděbrad, kališnický šlechtic, který již tehdy pevně třímal ve svých rukou moc nad Čechami, do centra Čech Kapistránovi vstoupit nepovolil. Proto je jeho působení spojeno převážně s Moravou, kde obrátil ke katolictví nemálo přívrženců kalicha, ale ani Čechám se docela nevyhnul; hostila ho katolická města blíže hranic, jako Most, Kadaň, Plzeň nebo České Budějovice. V Plzni se ukazovala kazatelna, ze které řečnil.
Kapistrán v roce 1454 opustil české země a už se sem nevrátil. Jeho česká misie je považována spíše za neúspěšnou. Jeho misie ale přinesla později nemalé plody díky bratřím observantům, které sem přivedl a kteří založili konventy v Brně, Olomouci, Opavě a Jemnici a roku 1460 i v Praze.

UHRY
Roku 1453 dobyli Turci Cařihrad a vyvrátili Byzanc a rychle pronikali dále na západ. V bezprostředním ohrožení se tak octly Uhry a Sedmihradsko. Útočníkům navíc nahrávala nejednotnost evropských panovníků, jejich neschopnost zmoci se na účinnější protiakci. Právě tehdy vystoupil na frankfurtském sněmu Jan Kapistránský a plamennou řečí tuto situaci změnil. Záhy se Turkům postavilo vojsko čítající šedesát tisíc bojovníků; v jeho čele stanul uherský magnát Jan Hunyadi, otec Matyáše Korvína.
K zásadnímu střetu došlo 22. července 1456 u Bělehradu. Ačkoli Turci měli přesilu, podařilo se křesťanům zpočátku beznadějnou bitvu vyhrát. A to především zásluhou Jana Kapistrána, máváním korouhví a voláním jména Ježíšova vojáky účinně povzbuzoval. Významnou část bojujících jednotek tvořili čeští bojovníci včetně někdejších členů husitských polních vojsk. Vítězství u Bělehradu na sedmdesát let odvrátilo turecké nebezpečí. Po vítězství křesťanů však následovala epidemie moru šířící se ve vedru z těl padlých. Onemocněl i velitel vítězné armády Jan Hunyadi. Když jej a další nemocné Jan Kapistrán zaopatřoval, rovněž onemocněl a 23. října v Illoku, městečku v dnešním Chorvatsku, zemřel.

ÚCTA
Dalo by se očekávat, že hrdina bitvy u Bělehradu se záhy po své smrti, kdy vítězství navíc bylo ještě v živé paměti, dočká kanonizačního procesu a vstoupí mezi svaté. Již roku 1462 o to také řada evropských biskupů, knížat i měst na popud Kapistránových pokračovatelů papeže žádala. Leč ten jejich prosby nevyslyšel, jednak prý neměl důvěru k jeho zázrakům, hlavně se však projevila nejednota mezi katolíky: nového světce ve františkánském řádu si nepřáli především dominikáni. Pro vznikající kult budoucího světce to však konec neznamenalo, pouze určitou stagnaci. Nerozšiřoval se dál, ale nezmizel z míst s kazatelem bezprostředně spojených, což byly například rodné Abruzzy, jím založené kláštery a v neposlední řadě Illok, místo jeho hrobu, který zde ovšem vydržel jen do dalšího tureckého vpádu (1526), kdy byly jeho ostatky přeneseny neznámo kam.
Jak v našem, tak v celoevropském měřítku se situace začala měnit teprve v pobělohorském období. U nás to souviselo s rekatolizací, jinde spíše s dalším tureckým nebezpečím, které vyvrcholilo na sklonku sedmnáctého století u Vídně. Již roku 1622 papež Kapistrána blahoslavil, čímž se opět začal dostávat do obecného povědomí. Místo na českém nebi mu zajistilo i to, že jeho životopis do svého díla Bohemia Sancta zakomponoval Bohuslav Balbín. V roce 1679 pak začal konečně kanonizační proces, který se ovšem protáhl na jedenáct let. K jeho úspěšnému završení významnou měrou přispěl výsledek bitvy u Vídně roku 1683. Podobně jako před více než dvěma sty lety Bělehrad upadlo město do beznadějného tureckého obležení a stejně jako tehdy i tentokrát mu od něj napomohl Jan Kapistrán. Právě k němu se totiž s vědomím jeho někdejšího činu mnoho lidí modlilo a sám papež Inocenc XI. (který čtyři roky před tím zahájil jeho kanonizaci) nechal konat k jeho oslavě bohoslužby. Zásluha na slavném vítězství, které s konečnou platností zlomilo tureckou moc ve střední Evropě, pak bylo přičítáno v nemalé míře jemu a 13. listopadu 1690 tak mohl Jan Kapistrán konečně vstoupit mezi svaté. Jeho svátek připadl na den úmrtí, 23. října. Svatořečení braly s povděkem hlavně země Turkem nejvíce ohrožené, tedy Uhry, Itálie, rakouské země a také Morava. V našich zemích se děkovné slavnosti konaly v květnu následujícího roku.
Svatořečení pochopitelně přineslo velký rozmach Janova kultu, což se výrazně projevilo v umění. Vznikaly obrazy, sochy i oltáře, v Brně byla světci vybudována kaple. Nejvýznamnější dílo, které mu bylo na našem území věnováno, je ovšem povahy literární, a je to kniha Amanda Hermanna Capistranus Triumphans (Triumfující Kapistrán). Téměř tisícistránkové dílo o čtyřiceti sekcích z roku 1700 patří k vrcholným barokním počinům vůbec. Je nejrozsáhlejším pojednáním o tomto svatém, vedle množství historických informací, které autor získal ze starších děl i jiných pramenů. V této knize jsou shrnuta svědectví i o zázracích, které Bůh na Kapistránovu přímluvu vykonal jak za světcova pozemského života, tak po jeho smrti. Kniha byla věnována známému mecenáši umění hraběti Františku Antonínu Šporkovi, který její vydání finacoval.
Po Kapistránovi se do současnosti uchovávají v české provincii cenné relikvie. V Praze u Panny Marie Sněžné je v konventní kapli uchováván kus jeho hábitu a kousek žíněného kajícího roucha. Do vlastnictví konventu patří také originál slavného Kapistránova portrétu s letopočtem 1452, jedinečná památka na světce, navíc z období působení v našich zemích. V Moravské Třebové se zase uchovává část Kapistránova pláště. Tato relikvie se po staletí uchovávala v brněnském konventu. Františkán Severýn Wrbčanský ve své knize Nucleus Minoriticus vydané v roce 1746 píše: „Mezi kostelní výbavou se uchovává plášť, tunika a cilicium sv. Jana Kapistrána, po jejichž dotknutí Bůh různým nemocným a konkrétně nemocnému dítěti nejosvícenějšího hraběte z Velké pro zásluhy svého slavného vyznavače, jak se zbožně věří, navrátil dřívější zdraví.” Sláva Jana Kapistrána přetrvala po značnou část osmnáctého století. Dne 3. února 1738 brněnský magistrát zvolil sv. Jana Kapistrána za patrona a ochránce města. V příslušném dokumentu se píše, že obyvatelé města jsou zvyklí už od dřívějška slavit Kapistránův svátek veřejným a slavným obřadem. Roku 1744 byl světcův svátek v olomoucké diecézi, která tehdy zahrnovala celou Moravu, povýšen na duplex minor. Sto let po svatořečení však už byla situace jiná, na sklonku osmnáctého století se duchovní klima změnilo, čehož vrcholem jsou josefínské „reformy“. V osmdesátých letech 18. století byla mezi jinými zrušena i dvě centra, kde se světcův kult těšil největší tradici, totiž františkánské konventy v Brně a Olomouci. V Brně však ještě v první polovině 19. století pekařský cech v Brně ctil Kapistrána jako svého patrona a v den jeho svátku se scházel ke společným bohoslužbám v kostele sv. Maří Magdaleny. Ve druhé polovině 19. a ve 20. století se však Jan Kapistrán i některým křesťanům začal jevit jako příklad netolerance a překonaného modelu křesťanství... Byl jsem letos v Brně na mši svaté, kde kněz říkal o svatém Janu Kapistránovi leccos, totiž chválil ho i kritizoval – ale o jeho působení ve městě se ani slovem nezmínil...

VÝBĚR Z PRAMENŮ A LITERATURY
Základní pramen
Deník Kryštofa z Varese, Acta SS., Oct. X, 520n. Biblioteka Universytecka Wroclaw, rukopis I.Q. 437.

Ostatní knihy a rukopisy
Chronica Fratrum Minorum de Observancia Provinciae Bohemiae (rukopis), Praha, Knihovna Národního muzea, VIII F 75
F. GONZAGA, De Origine Seraphicae Religionis Franciscanae, 2. vydání, Venezia 1603
A. HERMANN, Capistranus triumphans, seu Historia Fundamentalis de Sancto Joanne Capistrano, Coloniae 1700
S. WRBCZANSKY, Nucleus Minoriticus, Vetero-Pragae 1746, 231.

Základní moderní vědecké dílo o sv. Janu Kapistránovi:
J. HOFER, Ein Leben im Kampf um die Reform der Kirche, 2 díly, Heidelberg 1964-1965 (italsky: G. HOFER, Giovanni da Capestrano. Una vita spesa nella riforma della Chiesa, L’Aquila 1955)

Jediný český životopis
F. WALOUCH, Žiwotopis swatého Jana Kapistrána, Brno 1858

Výběrově z další literatury
S. ANDRIC, The Miracles of St John Capistran (recenze: Graeme Murdock, The English Historical Review, Vol. 116, No. 468 (Sep., 2001), p. 948; Thomas A. Fudge, Slavic Review, Vol. 61, No. 1 (Spring, 2002), pp. 142–143

P. R. BENEŠ, Svatý Jan Kapistrán a Brno. Poutník, č. 9/2000 (viz http://www.regalado.estranky.cz/stranka/svaty-jan-kapistran-a-brno) ; zde odkazy na novější a další základní literaturu a prameny o Janu Kapistránovi

J. DŘÍMAL, Biskup Vilém z Kolína, in: Časopis Matice moravské 55 (1931), s. 1–42.

J. DŘÍMAL, K brněnskému pobytu a filiačním listům Jana Kapistrána, in: Časopis Matice moravské, 63/4, (1939–1940), s. 374–391

I. HLOBIL, Bernardinské symboly Jména Ježíš v českých zemích šířené Janem Kapistránem, Art 3/4 (1996), 223–234

Š. KOHOUT, Pobyt Jana Kapistrána v Olomouci, in: Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci 3, 22 (1994), s. 117–140

Z. NEJEDLÝ, Česká misie Jana Kapistrána, in: Časopis Muzea království Českého 74, Praha 1900, str. 57–72; 200–242; 334–352; 447–464

B. NĚMČÍK, Švédové před Brnem 1645, Brno 1995

F. TADRA, K pobytu J. Kapistrána v zemích českých, in: Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosofie, dějepis, filologie, 1809, 39

Z internetových zdrojů
http://www.flu.cas.cz/Com/stcl/hagiografie/legendy/23_10_jan_kapistran.htm
http://www.regalado.estranky.cz/stranka/svaty-jan-kapistran-a-brno
http://www.newadvent.org/cathen/08452a.htm
ehr.oxfordjournals.org/cgi/reprint/CXVI/468/948-a.pdf
http://www.catholic-forum.com/saints/ncd04397.htm