Kdo jsem já? Kdo jsem já před svým Pánem? Kdo jsem já tváří v tvář Ježíši, který slavnostně vchází do Jeruzaléma? Jsem schopen vyjádřit svou radost, chválit ho? Anebo zaujímám odstup? Kdo jsem já ve vztahu k trpícímu Ježíši? Kde je moje srdce?
Na Smrtnou neděli jsme rozjímali o smrti z pohledu víry. Dnes se zamyslíme nad časem před smrtí. Několik dní před ukrutnou smrtí je Pán Ježíš oslavován prostými lidmi, zatímco jejich náboženští vůdci přemýšlejí, jak ho zabít a zničit. Mají poslední šanci – ti i oni – jak se zachránit...
Nikdo u toho nebyl, když oznámil Gabriel Marii, že nalezla milost u Boha a její dítě bude Syn Boží. Lukáš zachytil jen dialog anděla a panny, který obsahuje jádro sdělení: to je pro nás důležité. Ostatní si smíme nanejvýš uctivě představovat. Anděl má v ruce květinu, nejčastěji lilii. To je symbol panenství a u Marie navíc neposkvrněnosti od samého počátku života: Bůh ji uchránil od každé nákazy hříchu.
Slavíme svátky svatých, ale jen u dvou je to den narozenin. Jinak slavíme jejich výročí smrti. Říkáme mu – narozeniny pro nebe. Svatý František z Assisi ve své svaté moudrosti, kterou mnozí považovali za bláznovství, oslovoval smrt slovem sestřička. Ve velikonočním chvalozpěvu znějí jako fanfára tato slova: život a smrt utkaly se v podivuhodném zápase. Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Přes tato slova pravdy a povzbuzení i věřící člověk zažívá strach ze smrti, zvláště v této době, kdy ji máme stále na očích. Kde je naše víra?
Minulý čtvrtek, 18. března 2021, plénum Senátu poslalo do druhého čtení zákonodárný návrh na vypuštění § 10 z platného zákona, kterým komunistický režim legalizoval takzvané přerušení těhotenství: tento paragraf stanovuje, že interrupce se neprovádějí cizinkám, jež se v ČSSR zdržují pouze přechodně; brání tedy tak řečené potratové turistice. Postoupení do druhého čtení proběhlo rychle, už byl večer a senátorky & senátoři nechtěli jednání protahovat...
V roce 1987 vypukla v Sovětském svazu slavná perestrojka, kovaní soudruzi začali správně tušit, že je to začátek konce jejich milovaného režimu, a socialismus počal pomalu roztávat. K mé smůle však netál dost rychle..
Kostely tenkrát ještě nebyly vykradené, ale stát na jejich údržbu nedal ani korunu. A církev žádné vlastní peníze neměla. Vlhké, nevymalované, s elektrickými rozvody z první republiky. Se všudypřítomnou smíšenou vůní zatuchliny a kadidla. Doteď si tu vůni, vedle pozdějších čichových vjemů třeba z chmelových brigád, dobře vybavuji. Pro malého kluka to ovšem bylo prostředí všechno jiné, jenom ne inspirativní...
