Ne vůči islámské víře

Islám není pravé, zjevené náboženství; to je myslím pro věřícího a ve společenství s Pánem Ježíšem Kristem žijícího křesťana natolik samozřejmé, že nechápu až úzkostlivou snahu, s jakou tuto pravdu opakují někteří křesťané stále dokola – jako by o tom museli znovu znovu přesvědčovat sami sebe...

Ne vůči Koránu

Korán není sebesdělení Boží, není to Boží slovo. Odmítnout ovšem nesmí znamenat zasypávat bližního, jehož víru nesdílím, pohrdáním a urážkami; i víra, kterou nemohu akceptovat, může mít pozitivní prvky. Každá víra, i zcela mylná, není-li přímo zločinná, si zaslouží vážnost a úctu.

Tak to učí i Druhý vatikánský koncil v dokumentu Nosta aetate: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem...“

Ne vůči nárokům politického islámu

Od samého počátku, kdy se zakladatel islámu Muhammad prosazoval současně jako duchovní i politická autorita, jsou v islámu spojeny náboženské a mocenské obsahy, požadavky a nároky; podobné spojování je v duchovních dějinách lidstva víc pravidlem než výjimkou, vzpomeňme jen na pod sankcí smrti vyžadovanou římskou povinnost obětovat císaři jako bohu. Ale i židovští králové byli současně političtí a duchovní představitelé svého lidu. V dnešní době je však natolik silné propojení politiky a náboženství, jaké vidíme zejména v arabských muslimských zemích, už výjimečné a nesnadno akceptovatelné. Jako demokrat musím politické nároky islámu jasně a jednoznačně odmítnout.

Ale i v islámu je oddělení politiky a náboženství představitelné a možné – jak dokazuje nejen obdivuhodné dílo Kemala Atatürka, ale vlastně už rozhodnutí samotného Muhammada ze závěru jeho života, že křesťanské kmeny v Arábii si mohou ponechat svoji víru, uznají-li jeho politickou nadvládu a budou-li platit daně.

Ne vůči násilí ve jménu islámu

Každé zabíjení lidí ve jménu jakékoli ideologie, ateistické, náboženské či národní a jakékoli jiné – je zlo a každý, kdo je takovému násilí anebo pouhé hrozbě takového násilí vystaven,má nejen právo, nýbrž i povinnost se mu bránit, a to, samozřejmě, i všemi vojenskými a policejními prostředky. Ale – myslí si snad někdo něco jiného?

Ne vůči strachu a mentalitě „jednoho pytle“

Strach tváří v tvář násilí je přirozená a zdravá lidská reakce, jejímž smyslem je, aby se člověk chránil, zachránil či se připravil k obraně; pokud se však člověk nechá strachem ovládnout, zbavuje jej to svobody i schopnosti normálně užívat rozum... Je třeba odmítnout politiky, kteří strach vědomě vyvolávají a snaží na jeho vlně proniknout k moci. Jednou ze zvlášť zavrženíhodných metod vyvolávání strachu, která je s to velmi ublížit nevinným lidem, je líčení islámu jako jednotné a jednolité, vždy však nebezpečné masy; ve skutečnosti je však islám velmi členitý, diferencovaný a vnitřně protikladný a zahrnuje názory a postoje velmi tolerantní a laskavé – i velmi zlé a nenávistné. Rozhodně tomu není tak, jako by každý muslim představoval nebezpečí.

Ne vůči náboženské intoleranci – ať již ve jménu islámu, anebo zaměřené proti islámu

Každá lidská bytost má právo zvolit si sama své náboženství – a to ve svobodě a bez jakéhokoli donucování či, třeba nepřímého, tlaku; stejně tak má každý člověk právo, slušným způsobem a bez urážení, odmítat jakékoli náboženství a polemizovat s ním; hlásání opačného postoje musí být postaveno mimo zákon, to u nás naštěstí je, a musí se s ním bojovat. Čili, jinými slovy: stejnou svobodu, v jaké chci prožívat já sám svoji víru, musím přát i lidem jiného náboženství.

Ne vůči šíření zloby a nenávisti

Všichni lidé, i hříšníci, i těžcí hříšníci, jsou před Bohem bratři, neboť všichni jsme Boží děti. Za každého z nás, ať již má jakékoli náboženství, zemřel Pán Ježíš na kříži a jeho největší touhou je každého spasit. Vysazování, pěstování a zalévání záhonů nenávisti vůči komukoli je urážkou všemohoucího, jediného a milujícího Boha.

Vůbec mi připadá, že někteří křesťanští polemici proti islámu si přejí, aby islám byl co nejhorší: ignorují laskavé a tolerantní formy islámu, a když už jsou s nimi konfrontováni, pasují sami sebe do role nejvyšší islámské duchovní autority a prohlašují je za neislámské...

Opravdu existuje i velmi laskavý a ke křesťanství vstřícný islám: například veliká muslimská většina v Albánii (která by podle výpočtů kardinála Duky už už měla zavádět právo šaria, početná je na to dost, ale ani ji to nenapadne) si po zkušenosti s komunismem křesťanů váží a je mnoho příběhů a příkladů o pomoci muslimů křesťanům. Když tam byl na návštěvě Svatý otec, vítali jej stejně radostně muslimové jako katolíci. Anebo zesnulý marocký král Hasan II., který se celou svou autoritou zastal známého konvertity ke křesťanství a zabránil jeho lynčování; ostatně tento muslimský vládce (na rozdíl od pokřtěných československých komunistů) pozval do své země sv. Jana Pavla II. – přijal jej s nejvyššími poctami.

Citujme ještě na závěr z koncilního dokumentu Nostra aetate: „...posvátný sněm vybízí všechny, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“

K uším nemála lidí, muslimů, ale i katolíků, tato koncilní výzva, přijatá 28. října 1965, nedolehla.