V předvečer letošního Štědrého dne to bude právě 100 let od chvíle, kdy se podruhé narodila Ludmila Chybíková. Většině lidí to jméno nic neřekne, ale když se řekne Těsnohlídkova Liduška, tak už bude jasnější, o kom chci mluvit.
V předvečer Štědrého dne roku 1919 se vypravil na procházku do lesů u Bílovic nad Svitavou spisovatel Rudolf Těsnohlídek se svými dvěma přáteli. Pozdního odpoledne 22. prosince 1919 nalezli pod vysokým smrkem prochladlé sedmnáctiměsíční děvčátko, malou Lidušku. Položila ji tam matka, služka pocházející z Netína, která kvůli své zoufalé finanční situaci nevěděla, jak se o ni dál postarat. Pro Lidušku měl její příběh šťastný konec. Do péče si ji vzali bezdětní manželé Polákovi, u kterých vyrůstala.
Sám Rudolf Těsnohlídek se k události vrátil v Lidových novinách 9.listopadu 1920, když matka stanula před soudem. (Byl jí vyměřen trest pěti měsíců těžkého žaláře, zostřeného ve čtrnácti dnech tvrdým ložem. Po malé Lidušce, jak připomíná Těsnohlídek, se při soudním přelíčení ani nezeptala. „Našli jsme ji loni v předvečer Štědrého dne pod osamělým smrkem v bílovských lesích,“ vzpomíná spisovatel. „Šli jsme hledat vánoční stromek, maličkou drobnou jedličku. V dědině se již rozžíhala světla, protože se všady pilně uklízelo před svátky. Zapadli jsme do úvalu, jímž za letních nedělí procházejí tisíce výletníků. Nikdo tudy dnes nešel. Vracel se pouze hajný, jenž se pozdržel opatřuje chvoj k betlému do kostela. Pustili jsme se, abychom v lese docela nezatměli, do nejbližší seče po příkrém úbočí. Pracně vydrali jsme se po omrzlé zemi do půli stráně, kde bylo již rovněji a kde bylo možno rázněji vykročiti, ale tu kroky nás tří zadržel pláč lesní. Bylo to několik vran, jež krákorajíce výstrahu ostatním zapadly na protější stráň. Sletěly se, aby tu jako vždy vyčkaly smrt. Stanuli jsme v lidské, nešetrné zvědavosti, a tu zanesl k nám vítr slabý sten. Byl to dojemný nářek, bezbranný, umdlévající, loučení se světem. Tak naříkává vysoká, je-li smrtelně poraněna. Chtěli jsme jí zkrátit muka a zamířili jsme napříč podrostem k domnělé srnčí. Kolik tu bylo malých vhodných vánočních stromků, avšak nepovšimli jsme si ani jediného. Viděli jsme před sebou v tu chvíli jen rozložitý smrk. Blížíce se k němu, seznali jsme že sten je slábnoucím pláčem dítěte. Strnuli jsme úlekem. Představili jsme si, jak tu stojí ve vetchých hadérkách, v tenké sukničce a čeká. Snad je tu matka postavila v závětří houštiny, aby počkalo, až nasbírá klestí, a ono bojí se tmy a nadcházející noci, a proto pláče. Ale když jsme rozhrnuli poslední větve podrostu, spatřili jsme hrůzu větší, než jsme očekávali. Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou, na špinavé peřince. Malé tělíčko zmodralo již mrazem..."
Nález dítěte v předvánočním lese inspiroval Těsnohlídka k založení tradice vánočních stromů republiky a vedl také ke vzniku dětského domova Dagmar v Brně-Žabovřeskách. Další osudy malé Lidušky bývají ve většině příspěvků shrnuty do věty – prožila pak dlouhý a spokojený život.
Před Vánocemi roku 1996 jsem jako tehdy ještě mladý novinář dostal za úkol od šéfredaktora Rovnosti napsat něco zajímavého na toto téma do předvánoční přílohy, nejlépe pořídit s paní Chybíkovou rozhovor. Jak na to? Paní Ludmila z pochopitelných důvodů kontakt s médii nevyhledávala, na bílovický smrk, pod kterým ji našli, se podívala jen jednou v roce 1969, když s ní natáčela pořad brněnská televize. Telefonický kontakt jsem získal v Dětském domově Dagmar (GDPR bylo ještě v nedohlednu) a na pražské číslo zavolal. Paní Chybíková nebyla vůbec nadšena, že by se její jméno mělo objevit opět v novinách. Během telefonického rozhovoru si uvědomila, že stejné příjmení jako já měl její třídní učitel na měšťance. „To byl můj dědeček,“ odpověděl jsem. Pak už bylo vše snadnější a rozhovoru do předvánoční přílohy nic nebránilo.
Mohl jsem se rozjet do pražského bytu nedaleko Kavčích hor, prohlédnout si řadu dokumentů, počínaje křestním a domovským listem. „Jen z toho nedělejte červenou knihovnu,“ nabádala mne paní Chybíková. A jaký tedy byl její další život? Slečna Ludmila se zaučila prodavačkou, pracovala také jako expedientka. Předělem v jejím životě byla svatba s geologem Josefem Chybíkem v červnu 1938. Přestěhovali se do Prahy, na Brno však nezapomněli. Vychovala čtyři děti (nejmladší Lidušku) a na sklonku života se těšila ze čtyř vnoučat. Své vzpomínání uzavřela větou: „Když se ohlížím zpátky svým životem, myslím si, že mě měl Pán Bůh rád.“
Touto větou jsem také zakončil článek v příloze Rovnosti 22. prosince 1996, na jehož vzniku měl největší podíl můj dědeček, kterého jsem nepoznal, protože zemřel dlouho před mým narozením. Jeho učitelská práce však přinesla své ovoce i po téměř sedmdesáti letech a já jsem mu za to byl velice vděčný.