1.

Zpočátku jsem epidemii nového koronaviru nepokládal za příliš závažnou věc. Ale někdy kolem poloviny března jsem i já na pár dní podlehl panice. Ovšem lidé okolo mě, včetně mých kolegů z dopravního podniku, zpanikařili těžce; všichni byli nepochopitelně vystresovaní a dělali zvláštní věci.

U nás v práci spory vyvrcholily rozdělením na dva tábory, z nichž jeden striktně požadoval, aby všichni řidiči řídili v uzavřené kabině v roušce. Řízení bez roušky bylo přitom normálně tolerováno i policií. Já jsem považoval za vrchol stupidity být až 11 hodin zavřený ve zcela odděleném prostoru v roušce. Situace vygradovala tím, že jedna odborová organizace donutila dopravní kontrolu našeho podniku, aby kontrolovala a vyžadovala nošení roušek při řízení, neboť je to závazný příkaz vlády i pro nás. Podnik tedy všem řidičům poslal sms, že tak učiní, a že roušky musíme mít. Většina byla den před tím hrdiny, že ji mít nebudou, i já vyjel ve 4 ráno bez roušky, ale když jsem 2 hodiny nepotkal nikoho, kdo by ji taky neměl, vyměkl jsem a roušku jsem si symbolicky pod nos nasadil.

Můj syn, rovněž řidič, byl bojovnější, vytiskl si stanovisko lékaře, který mluvil o škodlivosti nošení roušky déle než hodinu s tím, že může ovlivnit i pozornost řidiče, nalepil si je na kabinu a jezdil dál bez roušky. K jeho bojovnické neradosti jiná naše odborová organizace zařídila u ministra zdravotnictví, že ještě týž večer vyhlásil pro řidiče MHD výjimku. Čímž revolta mého syna byla u konce – a většina normálních řidičů si oddechla.

Roušku samotnou považuji od počátku za vynikající marketingový tah vůdce, a to mě rozčiluje čím dál víc. Úplně nepochopitelná je pro mě stádovost a bezmezná poslušnost, s jakou národ toto omezení svobody a ucpání si přístupu toho nejdůležitějšího pro tělo přijal. Vídám lidi, kteří jdou noční ulicí úplně sami a jsou utemovaní v roušce, to samé při procházce v lese... Na počátku ředitel Bulovky i hlavní hygienička, vzápětí odvolaná, uvedli, že nosit roušky je naprostý nesmysl, a byli umlčeni. V další době se v tomto smyslu vyjádřila i řada dalších lékařů, nejtrefnější bylo podle mě vyjádření dr. Hnízdila, který řekl, že při vyšších teplotách venku je rouška zhruba totéž, jako kdybychom se vysmrkali do kapesníku a připlácli si ho na obličej.

Před Velikonocemi jsem cítil potřebu své blízké upozornit, že Spasitel, kterého budeme oslavovat, je zmrtvýchvstalý Kristus, nikoli rouška. Její kult v té době dostoupil vrcholu.

Osobně ji venku mám na krku a nasazuji si ji pouze, když se do vzdálenosti 2 metrů ke mně blíží jiný člověk. Jsem výjimka, ale policie toto, aspoň v Praze, nijak nekontroluje. A není důvod. Ale 99 % lidí snad v roušce i spí.

2.

Také mi tato doba přinesla dva velmi zajímavé zážitky. První ve velikonočním triduu. Můj zpovědník mě a mého kmotřence pozval, abychom na Velký pátek a Bílou sobotu ministrovali při bohoslužbách v jeho kostele na vesnici za Prahou. Bylo nás celkem asi 12, v zamčeném kostele a v nejistotě, zda nás někdo neudá a nepřijede policie. V té době byly stovky, možná tisíce lidí narvaných v hobby marketech... Bohu díky se tak nestalo a Velikonoce byly nakonec moc krásné a požehnané!

Druhé dobrodružství přišlo na konci dubna, kdy jsem přestával přes dlouhé vlasy vidět na cestu. Nejsem tak šikovný jako ministryně financí a čelenku jsem odmítl nosit. Ilegálně jsem se tedy nechal ostříhat svojí kadeřnicí ve sklepě jejich domu. Připadal jsem si jako ve filmu z doby protektorátu.

V Praze se teď hromadně objevují billboardy s romantickou fotkou Řípu a nápisem Žijme si tady hezky česky. Je to reklama na Penny, nicméně při pohledu na to čekám, kdy přibudou na hranicích i elektrické dráty a vůdce Kim Čong-Babiš se za nadšení davů ujme neomezené vlády…

3.

Bůh se o mě stará, uplynulé období prohloubilo mou víru v Něho a bylo a stále je obdobím radostným. Člověk si uvědomuje, že není jiná cesta, že jen život s Ježíšem je životem v plnosti a to VŽDY A ZA KAŽDÉ SITUACE. Aleluja!!!