Svatý otec František ve své Encyklice o péči o společný domov Laudato si´ nechce pouze popisovat devastaci přírodního prostředí Země (jako to dělá leckdo, dodal bych...), ale hledá příčiny: „Popisovat příznaky ekologické krize není k ničemu, pokud nevezmeme v úvahu její lidský kořen. Existuje určitý zvrácený způsob chápání života, který protiřečí realitě do té míry, že ji ničí“ (článek 101).

„V novověku došlo ke značnému antropocentrickému vybočení, které dnes v jiném převleku nadále poškozuje to, co nás navzájem spojuje, i každý pokus o posílení sociálních vazeb. Nadešla proto chvíle věnovat opět pozornost realitě s jejími limity, které ji nejen omezují, ale též představují možnost zdravějšího a plodnějšího lidského a sociálního rozvoje“ (článek 116). „Moderní antropocentrismus vedl paradoxně k povýšení technického rozumu nad realitu.“ Dvě století obrovského technického rozvoje, který dnešní lidstvo zdědilo a dále v něm pokračuje, „pokroku, který byl dosažen zejména v medicíně, strojírenství a komunikaci, není možné si nevážit a neděkovat za něj“ (článek 102). Ale...
To, nad čím Svatý otec v této souvislosti uvažuje, je moc. „Nikdy nemělo lidstvo samo nad sebou takovou moc“ jako nyní, pokračuje Svatý otec (je ovšem „velmi nebezpečné“, že ji drží v rukou „jen malá část lidstva“ – článek 104) – avšak „nic nezaručuje, že ji lidstvo použije dobře, zejména vezmeme-li v úvahu způsob, jak s ní až dosud nakládá“ (článek 104). Ostatně „lidé každé doby mají sklon k tomu, že si dostatečně neuvědomují své meze“ (článek 105).
Papež volí laskavé slovo „antropocentrismus“, aby své čtenáře nepolekal – ale není těžké poznat, že má na mysli lidské sobectví, pýchu a bezbožnost: dnešní člověk má obrovskou moc nad sebou samým, ale vidí-li nejvyšší hodnotu v úzkém osobním či skupinovém prospěchu a ním už žádnou vyšší hodnotu neuznává, je sám sobě nebezpečný...
„Lidská bytost totiž není plně autonomní. Její svoboda je nemocná, pokud se svěřuje slepým silám nevědomí, bezprostředních potřeb, egoismu a brutálního násilí. V tomto smyslu je člověk bez ochrany vystaven své vlastní moci, která stále roste, aniž by měl nástroje k její kontrole. Má sice k dispozici nějaké povrchní mechanismy,“ ale to není to, co by zaručovalo účinnou obranu před zneužitím moci. To skutečně účinné, co by mohlo „klást meze a udržovat ho v mezích jasnozřivého sebeovládání“, totiž „náležitě solidní etika, kultura a spiritualita“, dnešnímu člověku chybí (čl. 105).