Náš milý Svatý otec František napravuje chyby a nepřesnosti – někdy staré i stovky let. (A vyslouží si za to nenávist ultraultrakonzervativců, kteří věří v autoritu /a neomylnost/ papeže jen potud, pokud papež jedná tak, jak by jednali, kdyby byli – nedej Bože! – papež oni!)

Naposled se některých lidí dotklo, že František schválil změnu italského znění modlitby Otčenáš. Nové znění odstranilo možnost chápat text tak, že by nás Otec pokoušel – tedy naváděl ke zlému. Přiznám se, že český text, který se celý život modlím, jsem nikdy takto nechápal – ale změnu i v češtině bych uvítal. (Zatím, řekli naši biskupové, v češtině změna nebude; nevadí, všechno chce čas.)

Zajímavé je v tomto kontextu zamyšlení, které našel v díle Bohdana Chudoby (1909–1982) čtenář Skleněného kostela Tomáš Řezníček a přepsal je pro nás.

V tomtéž mytickém vyprávění se také vyskytuje dvojice slov, o kterou bychom se rovněž měli blíže zajímat – již proto, že jde o dvě verze (řeckou a latinskou) výrazu, kterého používáme v modlitbě Otče náš, jde o slova „peirasmós“ a „temptatio“. České slovo „pokušení“ je, bohužel, spíše obdobou latinského „temptatio“. Ale „temptatio“ není – a v tom je háček věci – vhodným překladem řeckého „peirasmós“. Toto slovo by mělo být do latiny převedeno výrazem „examinatio“ a do češtiny výrazem „zkouška“ nebo „obtížná zkouška“. Tak například učitel, který někoho „zkouší“, nemá v úmyslu „pokoušet“ ho. Satan „pokoušel“ Ježíše v pustině, protože jeho úmysly jsou zásadně zlé. A my v modlitbě Otče náš nežádáme Otce, aby nás „neuváděl v pokušení“ – něco, co by opět nemělo nic společného s Otcovou láskou – nýbrž ho prosíme, aby nás „nepodroboval příliš těžkým zkouškám“.

Chudoba, Bohdan. Vím, v koho jsem uvěřil a jiné eseje, Brno: CDK 2009, s. 72.