Letos teprve popáté jsme u nás slavili svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze; teprve 28. ledna 2015 totiž Kongregace pro bohoslužbu a svátosti schválila zapsání tohoto svátku, zaváděného postupně v celé latinské církvi, také do českého liturgického kalendáře a 16. března téhož roku potvrdila české liturgické texty.
Jde o svátek pohyblivý, který nemá pevné datum, ale koná se vždy ve čtvrtek po slavnosti Seslání Ducha Svatého, přičemž před ním ustupuje liturgie připadající podle data na příslušný den (letos jsme tedy neslavili 13. června svátek svatého Antonína Paduánského). Je to jistě zajímavé řešení, jak „umístit“ nový významný svátek (slaví se i tehdy, když připadne na neděli a ustupuje před ním v tom případě i nedělní liturgie) – a přitom „nezlikvidovat“ nějaký jiný svátek v již velmi přetíženém kalendáři...
Přiznám se, že se mi zavedení svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, zpočátku moc nelíbilo: co je to za novoty a proč je to?
Všecko mi totiž trvá dost dlouho – takže teprve letos jsem měl z tohoto svátku, tak alespoň doufám, radost a plný užitek.
Jednak jsou liturgická čtení (pro každý rok v cyklu A, B a C jiná) i modlitby velice krásné (viz http://m.liturgie.cz/misal/08sanctoral/JK_knez.htm) a pak – uvědomil jsem si, že byl do kalendáře vložen vlastně potřebný pendant ke slavnosti Ježíše Krista Krále (zavedené již za pontifikátu Pia XI.) a že jde – po Zeleném čtvrtku – o další (vlastně teprve teď specifický) den zamyšlení nad místem křesťanského kněžství.
Kněz je totiž především obětník, ne úředník.
Je logické, že kněží při promluvách o tomto svátku často začínají výkladem o obětním rázu kněžství v pohanském náboženství a v Izraeli – a to je další důležitý a potřebný smysl tohoto svátku: úvaha o oběti vůbec, o oběti jako takové. To je velice, velice potřebné právě v dnešní době. Modlitba nad dary říká: „Prosíme tě, Bože, aby ti náš prostředník Ježíš Kristus přinesl tyto dary jako tobě milé, a obětí (kým, čím, obětí...), která se ti zalíbí, učinil zároveň se sebou také nás...“
Jediným knězem v plném slova smyslu, jediným obětníkem v Novém zákoně (a jedinou obětí) je Ježíš Kristus. Kněžství služebníků oltáře je právě „jen“ podílem na Kristově kněžství; to liturgické texty nového svátku připomínají velice zřetelně. Vstupní modlitba: „Bože, tys ustanovil svého jednorozeného Syna nejvyšším a věčným knězem, aby tě oslavil a spasil lidské pokolení; dej, aby ti, které vyvolil (On, Ježíš vyvolil...) za služebníky a správce svých tajemství, v moci a síle Ducha Svatého věrně vykonávali svěřenou službu...“
Ale ne jenom svátostné či služebné kněžství; v Novém zákoně existuje všeobecné kněžství, každý pokřtěný má podíl na Kristově kněžství a při mši svaté není divákem, nýbrž spoluobětníkem. To je neméně důležité připomenout. Z preface dnešního svátku: „(Bože,) tys pomazal Duchem Svatým svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na velekněze nové a věčné smlouvy; tys chtěl, aby jeho jediné kněžství neustále v církvi trvalo. A on povolal k svému královskému kněžství všechen vykoupený lid...“
Ale už dost – každý ať o těchto věcech rozjímá sám. A hluboce.