Stalo se na paliativním oddělení dne 14. července 2020 ve 14.21 hodin.

„Dobré odpoledne, pane Müller,“ říkám zdravotnímu bratrovi, „tak jdu na ten prstýnek.“ V ruce mám malé štípačky. Práce vedoucího údržby v nemocnici může být někdy velmi pestrá.

„Nebojte se,“ dodávám, „prst zůstane celý.“ Usmáli jsme se na sebe.

Vstoupili jsme na pokoj. „Dobrý den, paní Marečková, jdeme sundat ten prstýnek.“ Klidný pohled hnědých očí, které vystupují ze žlutého obličeje.

Tlumené cvaknutí a žlutý kov přestal tlačit na napuchlý prst.

„Jak přijde zítra dcera, tak to s ní pořešíme,“ říká zdravotní bratr.

„Holoubku, dejte mi tramal, ten mi zabírá,“ slyšel jsem při odchodu hlas z pokoje.

Dozvěděl jsem se, že prognóza života této pacientky na naší zemi se počítá v řádu několika dnů.

„Panno Maria, prosím, pomoz jí, má, může mít život před sebou, já nevím, a proto tě teď prosím..."

Nejsme bez moci. Můžeme pomáhat z moci milosti, poznání, vztahu s Hospodinem a svatými.