Problém je, že málo čteme a rozjímáme Písmo svaté. Včetně kněží. Že je pastorace málo úspěšná? A co podobenství o rozsévači? Tam se snad slibuje nějaký velkolepý úspěch?  Většina zrn přijde, různým způsobem, nazmar – jen malá menšina dojde uplatnění, a ta to ovšem všechno vynahradí. Jak byl úspěšný ten, koho jsme si nazvali „apoštol národů“ (Písmo svaté jej tak nenazývá)? Z hlediska počtu a statistiky málo. Píše se sice o mnoha bratřích, kteří přijali víru v Pána Ježíše – ale o žádném místě a městě, kde svatý Pavel působil, se neříká, že by tam získal většinu.
Vždycky to byly jen skupiny lidí, třeba relativně početné, ale nikdy ne tak početné, aby měly rozhodující vliv na chod a život města. Vzdělaní lidé v Athénách, kulturním hlavním městě tehdejšího světa, se svatému Pavlovi v podstatě velmi zdvořile vysmáli. Jen několik se ho přidrželo – a podle věrohodné tradice byl mezi nimi i pozdější první athénský biskup Dionýsios... 
Čteme v Písmu (či spíš jen slyšíme v kostele), že do nebe se vchází těsnou branou. A nic. I mnozí praktikující křesťané by tam chtěli vejít širokou branou. A když ta brána není dost široká, tak křičí, že církev pro to či ono „nemá pochopení“.
Pro lidi, kteří chtějí do nebe vcházet širokou branou konzumní společnosti, pravá církev nikdy nebude mít dost pochopení – a tam, kde pro ně pochopení má, už nejde o církev, ale jen o paskvil na křesťanství. 
Ale není tomu tak, že by v těch zemích a prostředích, kde vychází – někdy až do bláznovství – vstříc těm lidem, KTEŘÍ HLAVNĚ NECHTĚJÍ NÉST S KRISTEM JEHO KŘÍŽ, církev přitahovala zástupy. Naopak, tam už není vůbec pro nikoho zajímavá. Vždyť pokud ke spáse vede všechno, co já chci, tak to chci – a co má při tom dělat církev? Nanejvýš se mi někdy hodí jako dekorace.