Křesťan není někdo, kdo uznává Ježíše Krista za učitele mravnosti, za velkého člověka, za jednu z nejvýznamnějších postav světových dějin, tak podobně... Pro křesťana je bolestné a nepříjemné, když se setkává s takovýmto pohledem na Ježíše – byť jakkoliv dobře míněným.
Ježíš je všechno ve všem, Ježíš je ten, „skrze něhož vše bylo stvořeno“, „všechno viditelné i neviditelné“ (cařihradsko-nicejské vyznání víry), bez něho nepovstalo nic z toho, co je. Ježíš je Bůh.
A současně člověk jako já anebo ty. Měl svou DNA, krevní skupinu, všechny orgány těla, barvu očí, rysy tváře; povahu, záliby, přátelské vztahy: byl od svého početí „normální“ člověk, „žil náš život,“ jak se modlíme, „a byl nám podoben ve všem, kromě hříchu.“ Stvořitel se stal součástí stvoření. Copak to může někdo pochopit? Nelze pochopit, jen přijmout – a milovat. V Duchu Svatém.

Křesťan není někdo, kdo připouští, že existuje Bůh, ale současně říká, že vlastně nevíme, co je to Bůh, nebo že s ním nelze navázat kontakt, že Bůh je prostě určitá kvalita lidské existence a podobné nesmysly...
Bůh je náš Otec, Tatínek, který nás drží v náručí jako své děti. Nejsme ho schopni poznat asi tak, jako malé dítě nemá otcovy odborné znalosti a nebylo by schopné vykonávat jeho povolání – nedokázalo by složit zkoušku z biochemie, fyziologie, anatomie – takže můžeme říct, že o svém otci neví nic...
A přece nikdo nic takového neřekne – a nikomu ani nepřipadne na mysl, aby něco takového říkal, jelikož každý ví, že dítě, které spočívá v tatínkově náručí, žádné takové znalosti nepostrádá a nepotřebuje, protože takové dítě ví o svém tatínkovi všechno – když zná a objímá jeho srdce.
A tou náručí, ve které nás Bůh láskyplně svírá, je Duch Svatý.

Napadla mě taková anketa... Napadla mě anketa (už dlouho jsme totiž ve Skleněném kostele neuspořádali žádnou anketu) a začal jsem si už v duchu sumírovat jména respondentů, na které bych se obrátil se žádostí o příspěvek; přiznám se, že mezi nimi převažovali ti, u kterých bych předpokládal negativní odpověď, protože jejich argumentace, jejich reakce na takto radikálně položenou otázku by mě zajímala: reakce dobrých a zbožných křesťanů, kteří se náhle cítí oprávněni reagovat jinak než podle Kristova přikázání lásky; vždyť v sebeobraně můžeme přece i zabít... Muslimská tematika už není aktuální, diskutuje se více o jiných tématech, tak by snad byla chvíle na trochu hlubší reflexi, tak je možná pravá chvíle bodnout (zase) do vosího hnízda: některé věru nekřesťanské postoje se v Božím lidu, jak se mi zdá, zabydlují, zahnizďují, stávají se samozřejmými a život jde dál...

Číst dál...

Svátek, na který se začínáme dnes připravovat devítidenní pobožností, není svátkem Ducha Svatého. V liturgii nemáme svátek Ducha Svatého, jako nemáme svátek Boha Otce (všechny hlavní modlitby ve mši, které přednáší celebrant, se obracejí k Bohu Otci).
Duch Svatý se nestal člověkem, abychom mohli slavit jeho narození, události jeho života, smrt a vzkříšení. Slavnost, na kterou se dnes začínáme připravovat, je slavnost Seslání Ducha Svatého.
Zpřítomnění jednoho konkrétního okamžiku v dějinách lidstva, kdy se v jednom domě ve městě Jeruzalémě „ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr“, kdy se „ukázaly jazyky jako z ohně“, kdy všichni přítomní „byli naplnění Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch vnukal“ (srov. Sk 2, 2–4). A o toto naplnění a o tento příchod Ducha v těchto dnech prosíme.

„Vymění-li čtenář větu: – Je toto podle vůle Boží? za jednodušší a jasnější: - Je toto podle Božího slova?, odstraní tím z velké části záhadnou nejasnost a matoucí nejistotu,“ píše evangelický autor Arthur W. Pink, jehož úvahy mne inspirují k tomu malému seriálu článků. „Bůh nám ve své neomezené blahosklonnosti a vše přesahující milosti dal své slovo právě k tomu, abychom slepě neklopýtali v neznalosti toho, co ho těší a co se mu líbí, ale abychom poznali jeho smýšlení,“ píše Pink velice hezky. „Slovo shůry nám nebylo dáno jen pro naši informaci, ale aby řídilo naše jednání, osvěcovalo naši mysl a formovalo naše srdce. Slovo nám poskytuje neomylnou mapu, podle které proplouváme nebezpečným oceánem života. Pokud ho upřímně a svědomitě následujeme, zachrání nás od hrozivě vypadajících skal a podmořských útesů a navede nás bezpečně do nebeského přístavu.“ Tyto věty ovšem čtenáři sugerují, že Písmo svaté je jasné jako, třeba, telefonní seznam...

Číst dál...