Největší síla na světě je lidská blbost, je to síla ještě větší než hřích, protože lidí, co nemyslí– tak mi to alespoň připadá – je o hodně víc než těch, kteří se dopouštějí vědomě těžkého hříchu; a potom: lidská blbost má většinou horší následky než hřích, protože hříchům, jakých by se rozumný člověk nedopustil, blbost dokořán otevírá bránu...
V listu Galaťanům vypočítává svatý Pavel devatero ovoce Ducha Svatého. Můžeme si je rozdělit do tří trojic: troje ovoce dostáváme jako dar z nebe: to je láska, radost a pokoj; tři definují skutečně křesťanský způsob, jak se máme chovat k našim bližním: to je shovívavost, vlídnost a dobrota; konečně třetí trojice vlastností, jak je vypočítává svatý Pavel, už jde myslím tak trochu pod kůži a klade na nás požadavek: věrnost, tichost a zdrženlivost...
„Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje.“ (Skutky apoštolů 1, 23) Tuhle jsem slyšel k tomu místu soukromý výklad, jakousi lidovou exegezi, ale podle mě logickou a výstižnou: „Všimni si, jak je představují: napřed toho, co má tři jména, asi byl významnější a možná ho víc chtěli, a pak – po dlouhé pauze – Matěje. Nějakého Matěje. Žádný titul, žádné příjmení. Jako kdyby s ním moc nepočítali. Není jisté, že to tak bylo, ale je to možné. Zkusme to se vší úctou předpokládat...
Křesťanství nehýří barvitými, smyslově názornými popisy posmrtného ráje; o to je biblický příslib věčného života lákavější: člověk přece tuší, že pokud by něco mělo být gejzírem skutečného štěstí, muselo by to být něco zcela mimo možnosti tohoto světa...
Ten velký nelétavý pták, který žil na ostrově Mauricius, se nebál. A vysloužil si tak od holandských námořníků úplné vyhubení. Od českých obrozenských vědců pak morálně hodnotící jméno blboun nejapný, dnes již nahrazené politicky korektním dronte mauricijský... Kdo se nikoho nebojí, ten je určen k vyhubení. A ještě o něm řeknou, že je blbec.
