Téma

„Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus,“ říká nám svatý Pavel. Máme opustit zaměstnání a chodit se skupinou přátel po krajině? Je nám jasné, že toto ne, že máme následovat Ježíše způsobem, který odpovídá naší situaci a naší době. Máme se na to ptát, máme všechna svá rozhodnutí činit s Ježíšem, to je nám, pokud jsme aktivní křesťané, rovněž jasné. Ale rozdíl mezi reálným životem Ježíšovým a tím naším, je tak velkiý... Jaký zvolit první krok?

Bůh nám neprokazuje milosrdenství, když my sami nejsme milosrdní. Pán Ježíš to říká jasně ve svém podobenství o služebníkovi, kterému, když neměl čím zaplatit, byl odpuštěn dluh deset tisíc hřiven (ekvivalent několika set milionů korun současné české měny), ale tento služebník hned vzápětí dal zavřít do vězení svého spoluslužebníka kvůli dluhu ve výši pouhých sto denárů (několik tisíc korun)...

Mnoho lidí, kteří s Bohem nežijí svůj každodenní život, si na Boha vzpomene ve chvílích, kdy v jejich životě nastane krize, anebo když mají před sebou nějaké důležité rozhodnutí s osudovými důsledky. Teď by chtěli slyšet Boží radu...

Velikonoční obřady jsem letos prožil v jedné, nejmenované, farnosti v pohraničí. Přiznám se, že mám v hlavě nějak zakódovanou bývalou etnickou hranici mezi Čechy a Němci a území Sudet se – při cestách služebních i osobních – spíše vyhýbám... Kdo trochu zná dnešní Sudety, ví dobře, že tamní obyvatelstvo, při vší úctě, se od původně českých oblastí dost liší: je zde podstatně víc sociálně slabších lidí, víc Romů, nic proti nim, víc lidí vykořeněných... A prakticky žádní tradičně zbožní lidé.