Byl běžný pracovní den. Několikrát jsem vyrušila kolegyni svými dotazy. Kolegyně už byla zřejmě nervózní a důrazně mě vyzvala, abych, pokud potřebuji zodpovězení dotazů, hovořila stručně. Snažila jsem se kolegyni již nerušit a ponořila se také do práce. Vtom se ozvalo klepání. Vešel nesmělý pán, že prý prodává peněženky...

Číst dál...

Za rok budou komunální volby. A teď napíši něco kacířského. Není takový problém je vyhrát! „Doufám, že od toho neutečeš. Takovejch rozdělanejch věcí, kdo by to dodělal. Jestli kvůli tobě příde někdo, kdo to nezvládne, tak to bude tvoje vina.“ Taková konstatování slyším ze všech stran. Od věrných podporovatelů i od těch, co ani k volbám nechodí. Už mi bylo devětačtyřicet. Ne, nejsem žádný stařec. Ale „pára“ mi ubývá. Mimo práci starosty už nemám sílu dělat věci, které jsem dělal rád. Vyrobit lavičku, vzít kluky k rybníku...

Číst dál...

Přistěhoval se k nám před několika lety s manželkou a s první dcerou. Právě manželku jsem zaregistroval první. Šla přede mnou po chodníku směrem ke škole a já si lámal hlavu, kterou žačku čtvrté třídy ještě neznám. Obchodnické začátky měl těžké. V obchodě pronajatém od místního prodejce, který sám obchod neudržel. Otevřeno od sedmi do sedmi, v pátek i ve svátek. Ve studeném krámě, který se vytápí jen tehdy, když venku mrzne, až praští...

Číst dál...

Hlavní město České republiky se jmenuje Lány. Je tam zámek, kde sídlí panovník, krytý jaksi autoritou jednoho svého předchůdce, a jedná. Politické strany zvolené do sněmovny přijíždějí za ním a on je – ve vhodných rozestupech, aby každé setkání mediálně náležitě doznělo – laskavě přijímá. Panovník sídlí za velikou kovanou bránou a hlídají nám ho vojáci v pruhované budce. Televize vždycky ukáží, v jakém autě jednotlivé politické strany přijely, a brána zámku se zavře. Novináři a případný další chudý lid musí čekat na silnici před bránou. To je nemůžou pustit alespoň do parku? Ne, z nějakého závažného státnického důvodu to není možné...

Číst dál...

Jedno všednodenní ráno: Nachystala jsem svým dvěma starším dětem snídani. Koláč a bílou kávu. Starší sedí u velkého stolu, mladší u svého stolečku. Přicupitaly a usadily se. „Děti, najezte se, já se jdu postarat o miminko. Dobrou chuť!“ Jak jsem se starala o svého nejmladšího potomka, slyším, že už to začíná. Co? To jejich věčné dohadování. „To je moje!“ – „Ne!“ – „Dej mi to!“ – „Ne, ne!“

Číst dál...