Jeden kilometr nad mou rodnou vískou ležel černouhelný důl. Ten důl před několika lety zmizel. Doslova! Zbouraly se všechny budovy, rozebrala těžní věž. Jediné, co rozebrat nešlo, je obrovská halda hlušiny, snad největší v Kladenské uhelné pánvi. Při rekultivaci ji jen trochu upravili a přirozenou sukcesí se z ní stává nádherné místo, ze kterého dohlédnete na vzdálené kopce Českého středohoří.Ten důl se za mého mládí jmenoval Nosek. Po komunistickém arcilumpovi, ministru vnitra ČSR. Po listopadové revoluci se měl důl vrátit k původnímu názvu Jaroslav, jenže se zjistilo, že nositel jeho jména, Jaroslav Preis, ředitel Živnostenské banky, si pro změnu zadal s nacisty. Takže pro dobu několika posledních let jeho existence se ujal prozaický název Důl Tuchlovice...
Sidebar
RSS
Fejetony
Jak jsme pálili čarodějnice...
Už o prázdninách jsme s kárkami projížděli vesnicí a sháněli spalitelný materiál. Dnešní ekologický aktivista by při zhlédnutí obsahu našich povozů okamžitě omdlel. Občané se rádi zbavovali starých překližkových desek nebo natřených prken, které by doma v kamnech smrděly. Plasty také nechyběly. Ale nejžádanějším zbožím byly pneumatiky. Učiněným ternem pak byly ty traktorové, které jsme vyloudili v zemědělském družstvu. Taková obří pneumatika, když se zapálí, vytvoří nádherný, černý, atomový hřib, který uvidí konkurenční paliči nejen z Kačice a Srb, ale také z Kamenných Žehrovic, Stochova a snad i z Nového Strašecí!
Jak se dobýval hrad (v roce tisíc devět set sedmdesát sedm)...
Je chladné srpnové ráno roku tisícího devítistého sedmdesátého sedmého. Drobné postavy bojovníků horečně snášejí balíky slámy. S každým balíkem musí urazit stále větší a větší vzdálenost. Ženy balíky přijímají a pod dozorem zkušeného otomana staví hrad. Palác o mnoha místnostech, malé nádvoří, hradby. Nosiči přinášejí od silnice dřevěné sněhové zábrany, vynikající to náhradu krovu pro usazení stropu paláce. Zvláštní péče je věnována stavbě tajné komnaty. Hrad roste jako z vody, někteří bojovníci začínají vytvářet zásoby střeliva...
Jak jsme si hráli na Normální život...
Pak jen stačilo namočit projektil v kanystru, sirkou nasáklou buničinu zapálit a zápalný šíp letěl do nepřítelova zákopu. Domy hořely, indiáni prchali (ty jsme seškvařit nechtěli), tráva doutnala, u kanystru jsme se prali, kdo dřív namočí šíp a jak rychle ho (těsně nad kanystrem) stihne zapálit. A do toho, v zápalu hry nepozorován, dorazil táta…
Že jenom troubové dnes věří na Ježíška – a další vzpomínky z dětství na Kladensku...
Ledová kra se zvedá. Pavel uklouzne a už je do pasu pod ledem. Jdeme mu na pomoc. Skáčeme na druhou kru, která ho ještě více přimáčkne. Je divně potichu, ale pro nás je to dál hra a pořádný vzrůšo. Páčíme kru klackem, stojíme po kotníky ve vodě a kra se zlověstně houpe...