Fejetony

U nás v Opavě se otevíralo nové knihkupectví. Karmelitánské nakladatelství totiž uznalo, že Opava, město velmi zbožné, si zaslouží prodejnu duchovní literatury i v době, kdy se jiná kamenná knihkupectví zavírají pro nedostatek zájmu čtenářů. Přiznám se, že jsem na zahajovací mši šla také proto, že se mi na ranní nechtělo vstávat. Ale byla jsem překvapená. Mše byla příjemně krátká bez zbytečně dlouhých proslovů, takže se brzy dlouhý hrozen věřících objevil na náměstí přesouvaje se do prodejny. Bylo nás mnohem více než připravených obložených chlebíčků a buchet, takže vám vůbec nemohu napsat, jak to půvabné občerstvení chutnalo. Hlučící dav mě zatlačil do kouta obchodu, kde byly v regálu misály, bible a jiné kožené knihy. Mezi nimi i sbírka Zpěvy s odpovědí lidu. Měla jsem ji vyhlédnutou už z katalogu. Od dětství totiž ve mně dříme touha učit se zpívat žalmy tak, jak se zpívají při mši. Ta kniha je krásná: vázaná v kůži a obdařená čtyřmi barevnými záložkami, jaké jen tak nějaká publikace nemá. Doma jsem ji otevřela na chvalozpěvu Magnificat a podle prvních not, které jsem vyloudila z kytary jsem poznala, že tento nápěv znám. Zrovna je určen pro 7. říjen – den Panny Marie Růžencové. Dnes celý den mi ta jediná věta „Velebí má duše Pána“ stále přicházela na jazyk, když jsem chodila svým pracovištěm z budovy do budovy. Vzpomněla jsem si, že Thákur někde píše: „Bůh mě má v úctě, když pracuji. Miluje mě, když zpívám.“ Pokud je to tak, ptám se: „A co teprve, když dělám obojí dohromady?“

Je horká letní noc. Právě jsem se odplížila z ložnice od spícího batolete. Potichu, potichoučku, aby nic nezašustilo, nezaskřípalo a nevrzlo. Otevřít dveře, vklouznout ze tmy do světla, dveře přivřít. Ale – nepovedlo se. Chlapeček okamžitě zaznamenal, že jsem pryč, zdřímnutí skončilo. Kňourá a cupitá za mnou. Uf. Teď se tu kutálí po pohovce, dává si na hlavu deku, zavírá a otevírá oči. Třeba usne a pak ho přenesu zpátky. Je moc teplo na to, aby spal klidně. A navíc pokašlává, i to ho budí.