Fejetony

V sobotu navečer jsme se s manželkou a jejím tatínkem (čilý, devětaosmdesátiletý kmet) přemístili od nás z podhostýnské Moravy do středních Čech. Byli jsme pozváni na křtiny vnoučete Timoteje Augustina. V neděli ráno 1. července jsme opouštěli pokoj hotelu U Ledu. Auty jsme poodjeli patnáct kilometrů a z plechové cedule nás vítal krásný černý kocour s modrým ranečkem. Vjeli jsme do „Mikešova“, do Hrusic. O místním kostelíku jsem se dočetl na orezlé plechové tabuli, že je státní památkou. Kabát, fasáda, vypovídala, že stavba hodně pamatuje, ale na ni nepamatují už (asi) ani památkáři. A pak začala mše svatá...

Pár minut před půlnocí vyšlo noční modlitební procesí s úmyslem bojovat za neschválení Istanbulské úmluvy. V čele nesl chlapec kříž, vedle něj byly neseny dvě hořící louče. Sochu Panny Marie si nosiči předávali. Na konci opět dva muži nesoucí louče a průvod uzavíralo doprovodné vozidlo. Pomodlili jsme se tři růžence a vyslovovali specifikované prosby v návaznosti na hrozbu genderové ideologie zakomponované do Istanbulské úmluvy. O půl třetí začala v bazilice mše svatá. Když jsme před čtvrtou vycházeli z kostela, svítalo. O půl páté jsme zavírali očka... V sobotu po půl jedenácté jsme se protahovali do krásného letního dne...

Podle technicky nekvalitní nahrávky soukromého rozhovoru designovaného premiéra Andreje Babiše s nezjištěným redaktorem Mladé fronty Dnes, ale možná i se samotným Hamáčkem (nahrávka je opravdu velmi nekvalitní), která nějakou skulinou unikla, je předseda ČSSD Jan Hamáček „somársky somár“. Babiš vytýká Hamáčkovi, že toleruje ve vedení ČSSD lidi, kteří nemají stejný názor jako předseda strany a vyjadřují se v médiích dřív, než se vyjádří předseda, navíc odlišně. „Takto sa strana riadiť nědá, kamarát!“ říká na nahrávce Babiš.

Tatínek nesl klučinu v náručí, maminka tlačila kočárek. Mladí lidé kolem dvacítky. Krásný pár. Přitom stačilo málo, a tahle idyla by se prostě nekonala. Začalo to totiž hodně špatně. O letní noci, v ústraní za místní sokolovnou. Muzika, spousta dobrého pití. Znali se jen od vidění. Tak nějak našel svůj počátek malý Emílek... To děvče bylo mlaďoučké a trochu prostoduché. Takže nafouklé břicho vyhodnotil pan doktor až v šestnáctém týdnu. Emílek byl už tak starý, že se ho legálně zbavit nedalo. Následovalo zděšení a pláč až na pokraj zoufalství. „Ani to nezkoušej říct,“ křičel na vnuka praděd. „V naší rodině se eště nenašel chlap, kterej by se vo vlastního kluka nepostaral!“ Děda z té druhé strany si ztěžka sedl ke stolu: „Tak to abych z té bývalé kotelny začal stavět pokojíček...“