Karel I. byl roku 1641 popraven, byla nastolena republika; Karel II. byl v roce 1660 uveden na trůn, bylo obnoveno království; Karel III. byl roku 2023 korunován. Obřad byl – alespoň pro mě – neuvěřitelný, úžasný. Dlouhý a náročný, vzbuzující dojem čehosi nesmírně vzácného a až nadpozemsky nádherného. Kolik to jenom muselo dát práce, všechno nacvičit, nachystat, vyleštit a ušít třeba jen ty uniformy, z nichž každá musela sednout a padnout! Postarat se o koně! Byl to zcela jistě obřad z jiné doby, kdy lidé byli zvyklí tvrdě pracovat, šít od slunka východu do slunka západu a lidská práce, právě proto, že byla tak těžká a málo placená, měla úplně jinou cenu. Kdy se pokládalo za samozřejmé pokleknout a poklonit se – kdy se pokládalo za samozřejmé uctívat a prosit Boha. Kdyby se rituál vytvářel dnes, odbylo by se to jedním kliknutím na počítači. Byla to pohádka, dlouhá a vážně míněná, a právě v tom byl její smysl. Příležitost, aby se do Londýna sjela stovka představitelů států z celého světa – a přitom politicky to všechno neznamenalo nic, nic se tou nádherou nerozhodlo, nic se nezměnilo – král byl králem před korunovací jako po korunovaci, král sliboval, jak bude vládnout, a přitom reálně už britský král stovky let nevládne – kdo by mohl být proti? Král nesliboval za sebe, ale za celý politický systém Velké Británie, kterou symbolizuje, a právě to možná někoho štvalo – symbol a krása je pro člověka se zlým srdcem nesnesitelná. Byl to pocit, jako když vstoupíte do gotické katedrály a pohlédnete vzhůru do nedostižné klenby: jistě, dovedli bychom to postavit i dnes – ale neděláme to; nechybí nám technické prostředky, ale chybí nám srdce.