Čtyřiadvacetiletý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zavraždil doma v Hostoumi na Kladensku svého otce a potom přijel do Prahy, kde v budově Filozofické fakulty na Palachově náměstí spustil palbu; střílel pak i z terasy do lidí na ulici. Nakonec zastřelil sám sebe. Čtrnáct mrtvých, desítky zraněných.

Po každé zprávě o podobném teroristickém činu – po střelbě ve školách, to opakovaně v USA nebo v Rusku, na vánočním trhu, v nočním klubu či na popovém koncertě – jsem si říkal: jak se asi žije v zemi, kde dochází k takovéto hrůze. Teď to vím. Dosud tak bezpečné Česko už není tím, čím bylo: ke všem úzkostem, stresům a nejistotám, ve kterých žijeme, přibyla další, nová vrstva a tu si už stále poneseme s sebou.

Co dodat? Především soustrast a modlitbu: za spásu zesnulých, za uzdravení zraněných, za ty, kdo utrpěli šok, a za pozůstalé.

Obdiv a vděčnost za perfektní práci a obrovskou statečnost policie a za práci lékařské záchranné služby. Všechno ostatní je náhle menší a méně významné, všechny spory a boje o moc a zisk i slávu.

A potom už jenom dlouhé minuty ticha – ticha a prosby za celou naši společnost a za celé lidstvo, které už nemá žádnou sekulární naději.