Když se na české politické scéně objevila strana, která původně měla za důvod svého vzniku nelegální – tedy pirátské – využívání cizího duševního vlastnictví, bylo to zábavné a bylo to něco nového: mladí lidé, kteří hlasitě dávali najevo, že jim nejde o koryta a politikou se nepokrytě bavili. Při ustavování jejich poslaneckého klubu se z místnosti ve sněmovně i přes zavřené dveře ozývaly vlny radostného smíchu jako na dobrém večírku: přiznám se, že i mě to okouzlilo a zpočátku jsem jim fandil, i když jsem je samozřejmě nevolil. Bavila mě ta mentalita idealistických středoškoláků – včetně členského hlasování o věcech, které v normálních stranách řeší vedení, a propírání vnitrostranických sporů na veřejně přístupném internetu. Odpouštěl jsem jim, respektive nebral moc vážně, jejich nadšení pro genderovou, sexuálně menšinovou a marihuanovou problematiku.
Jenomže politika je droga; první nabídku účasti ve vládě kdysi, ještě od Miloše Zemana, piráti odmítli, letos už se jim vzdávat se výhod politických funkcí moc nechtělo: místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Olga Richtrová na výzvy k odchodu z vedení zákonodárného sboru odmítavě reagovala slovy o tom, kolik důležité práce ještě musí vykonat, a i když nevím, kdo z deseti pirátských náměstkyň a náměstků na různých ministerstvech je ještě nyní, po odstoupení pirátů z vlády, ve funkci, odhadoval bych, že mnozí, ne-li všichni...
Piráti se prostě okoukali; jejich odlišnost i bizarnost (včetně dredů na hlavě místopředsedy vlády) už přestala i jejich mladší, bohaté a městské voličstvo bavit, a to tím spíše, že při výkonu moci a veřejné správy piráti nic moc nepředvedli, ba naopak. Voliče v manuálně pracujících a chudších a venkovských vrstvách obyvatel neměli nikdy.
Ještě na sjezdu před dvěma roky v Brně Pirátská strana vykazovala sebevědomí a zvesela zdůrazňovala svoji odlišnost od ostatních stran – například tím, že kromě nepominutelného předsedy Ivana Bartoše si zvolila do čela čtyři místopředsedkyně, čtyři, samé ženy. „Je vidět, že to jde“ – rozuměj: u nás, u pirátů – „i bez kvót,“ chlubila se Olga Richtrová, jedna z opor strany, ne-li její pilíř – pardon: pilířka.
Jenže večírek skončil. Série zdrcujících volebních porážek, které vedení pirátstva jaksi stále odmítalo vzít na vědomí, je konečně dostihla.
Na letošním sněmování o minulém víkendu jsme viděli zemětřesení. Převládli členky a členové, kteří odmítli asistovat při dalším umírání strany. Do čela partaje nezvolili nikoho z genderových, sexuálně menšinových, levičáckých a marihuanových ideologů & ideoložek, nýbrž Zdeňka Hřiba. Zkušeného a praktického politika, osvědčeného v řízení hlavního města i v politických bojích na pražské radnici. A ten se netají tím, že chce piráty změnit v normální liberální stranu – což znamená i přepsaní stanov a opatrný odstup od menšinových ideologií.
Zastánci opačného směru (v širokém rozpětí od Bruselana Marcela Kolaji po revolucionářku Naděždu Konstantinovnu Michailidu) v reakci na to zahájili masový odchod ze strany, ale na jejich velkou politickou budoucnost bych si teď nevsadil.
A ovšem ani na úspěch Zdeňka Hřiba s jeho vizí silné a politicky relevantní staré – nové liberální strany; zejména ne na získání voličů mimo hlavní město Prahu.