Vypisuji si z Koránu

Vypisuji si z Koránu. Vypisuji si z Koránu, z překladu Ivana Hrbka z roku 1972, což je už třetí úplný český překlad této knihy, mimochodem řečeno, opatřený vynikající úvodní studií a poznámkami, bez nichž by současný český čtenář rozuměl jen máločemu (první kompletní český překlad Koránu je dílem katolického kněze Ignáce Veselého a vyšel v Brně roku 1912, druhý vytvořil A. R. Nykl a byl vydán v Praze roku1934).

Nevypisuji si nic o ženách („Ženy“ – súra 4), to se přiznám. Neunikne mi ale nařízený trest bičování za cizoložství, pozor, stejný pro muže i ženu (24, 2), ani to, že víno a hazardní hry jsou prohlášeny za díla satanova (5, 92/90 – 5, 93/91).

Hledám si svoji cestu, jak Koránu porozumět, snažím se být vstřícný, najít společné rysy se svojí vírou – ale bez synkretismu, samozřejmě.

Bůh

Víra, silná víra v Boha, jediného, všemohoucího a milosrdného, pro něhož stojí zato vzdát se všeho („Vězte, že majetky vaše i děti vaše jsou jen pokušením, zatímco u Boha je odměna nesmírná,“ 8, 28), v Boha vševědoucího („Před Bohem není skryto nic na zemi ani na nebi,“ 3, 4/5), v Boha trestajícího i odpouštějícího („Vězte, že Bůh je strašný v trestání Svém a že Bůh je i odpouštějící, slitovný,“ 5, 98) – tato víra je myslím pro nás křesťany na islámu to nejpochopitelnější.

A i my učíme (snad kromě extrémních liberálů kdesi na okraji křesťanství), že Bůh nás bude soudit: „A kdo učinil dobra jen za váhu prášku, uzří je, a kdo učinil zla jen za váhu prášku, uzří je“ (99, 7–8).

Boží zjevení

Islám ví, že Bůh se lidem zjevuje – a jako součást Božího zjevení, jako jeho nižší stupně, uznává teoreticky i Starý a Nový zákon: „Bůh – a není božstva kromě něho – a je živý a stále trvající. On seslal ti Písmo s pravdou potvrzující pravdivost dřívějšího, On seslal i Tóru a Evangelium“ (3, 1/2– 2/3).

Ovšem konečné, vrcholné Boží zjevení je podle islámu až to, které Muhammadovi během dlouhých let postupně diktoval anděl Džibráíl (Gabriel) a které je zapsané v Koránu; tak v tomto se samozřejmě s islámem neshodneme.

Korán je i podle samotného Koránu nejednoznačný: „Některé verše jsou pevně stanovené, ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné.“ Té víceznačnosti můžou někteří lidé zneužívat k zasévání rozkolu a snažit se o svévolný výklad; „však nezná výklad toho nikdo kromě Boha“ (3, 5/7).

Korán je také jakýsi Muhammadův deník, kronika jeho života, zejména pozdější medínské súry. Ty odrážejí jeho spory s manželkami a konkubínami, jeho úsilí zvládnout projevy nespokojenosti věřících s některými jeho politickými rozhodnutími a podobně.

Řekl jsem, že islám teoreticky uznává i Starý a Nový zákon, hned vysvětlím, co tím myslím. Muhammad byl negramotný; jeho negramotnost zpochybňují někteří moderní neislámští vědci (jako úspěšný obchodník musel aspoň nějak ovládat a číst i psanou formu řeči, říkají), zdůrazňují ji i naopak muslimští učenci: vynikne tak velikost Božího zjevení (trochu obdobně jako když zastánci pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského rádi zdůrazňují nízkou uměleckou a odbornou úroveň Václava Hanky...). Muhammad ovšem skutečně nebyl intelektuál. Bibli zcela určitě nečetl a křesťanství znal jen z doslechu a ve velmi zkreslené podobě.

V Koránu najdeme velké množství příběhů a postav ze Starého zákona (Mojžíš – Músá, David – Dáúd, Šalamoun – Sulajmán, Job – Ajjúb...), ovšem většinou v jakýchsi pro toho, kdo zná Bibli, zvláštních verzích; nejčastěji zná Korán podrobnosti, které v Písmu svatém nejsou (například v súře 38), někde je příběh jakoby dotažen a dovyprávěn: je třeba vědět, že jde o podrobnosti, které jsou doložené v židovské mimobiblické tradici, židé si takto domýšleli a přibližovali biblické zjevení a Muhammad je poznal ze svého kontaktu se židy žijícím na Arabském poloostrově; nerozlišoval ovšem, co je biblické a co je právě jen z této lidové slovesnosti...

Stejně tak Korán uvádí množství situací z apokryfních evangelií, která nejsou součástí Nového zákona, ale jejich znalost určitým způsobem v křesťanství žila a předávala se, například příběhy o dětství Panny Marie a jejím životě v chrámu, o Janu Křtiteli (Jahjá) a podobně.

Takto například Korán líčí andělovo zvěstování Panně Marii: „A hle, pravili andělé: – Marie, Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu, jež od Něho přichází, jehož jméno je Mesiáš, Ježíš, syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto světě a též je jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblíženi. A bude mluvit s lidmi již v kolébce i jako dospělý a bude patřit mezi bezúhonné. Pravila: – Pane můj, jak bych mohla mít syna, když se mne smrtelník žádný dosud nedotkl? Pravil: – Takto Bůh tvoří to, co chce; když o věci nějaké rozhodne, řekne toliko Staniž se!, a stane se“ (3, 40/45–42/47). Pro nás křesťany jsou tyto tři koránské verše, přes zdánlivou blízkost evangelijní zvěsti, jen jakousi synkrezí Lukášova evangelia, apokryfů („bude mluvit už v kolébce“) a postoje nepřijímajícího Ježíšovu zcela jedinečnou úlohu v dějinách spásy jako Božího Syna.

K definitivní roztržce mezi křesťany a Muhammadem došlo až v roce 631, nedlouho před jeho smrtí.

Podle Koránu Bůh Muhammadovi skrze anděla řekl: „A vyslali jsme již Noema a Abrahama a vložili jsme do potomstva jejich prorocké poslání i Písmo; a někteří z nich byli na cestě správné, avšak mnozí z nich byli hanebníci“ (57/26). „A potom jsme vypravili v jejich stopách jiné posly a vypravili jsme Ježíše, syna Mariina, a dali jsme mu evangelium a vložili do srdcí těch, kdož jej následovali, mírnost a slitování; a mnišství si oni zavedli jako novotu – a nepředepsali jsme jim je – usilujíce zalíbit se Bohu. Avšak oni to nedodrželi vhodným dodržováním. A dali jsme těm z nich, kdož uvěřili, odměnu jejich, avšak mnozí z nich byli hanebníci“ (57/27).

Ježíš, jeho božství a Nejsvětější Trojice

Ježíš je podle Koránu prorok, velký prorok, ale jenom prorok; výroků o něm i o Marii je v této knize mnoho; ale ne v křesťanském duchu... „A věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: – Mesiáš, syn Mariin je Bůh!“ (5, 76/73). „Mesiáš, syn Mariin, není leč posel, před nímž byli již poslové jiní“ (5, 79/75).

A islám tvrdě odmítá i učení o Nejsvětější Trojici: „A věru jsou nevěřící ti, kdo prohlašují: – Bůh je třetí z trojice, zatímco není božstva kromě Boha jediného. A nepřestanou-li s tím, co říkají, věru se dotkne těch, kdož z nich jsou nevěřící, trest bolestný!“ (5, 77/73).

Ovšem Muhammad křesťanské učení o Trojici vůbec neznal: pokládal za součást trojice Marii, o Duchu Svatém nevěděl nic: „A hle, pravil Bůh: – Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi byl ty, kdo řekl lidem: – Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha? I odpověděl: Sláva Tobě! Nebylo na mně, abych říkal něco, k čemu jsem neměl právo!“ (5, 116). No – bez komentáře...

Vztah ke křesťanům a židům

Už jsem citoval z 57. súry verše o křesťanech a židech. Ty ovšem nejsou jediné. Celkově se dá říct, že slova o křesťanech a o křesťanství v Koránu jsou proměnlivá jako jarní počasí. Tak verš 85/82 z 5. súry hovoří velice hezky o křesťanech a křesťanském duchovenstvu, zatímco židy prohlašuje za největší nepřátele: „A věru zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími nepřáteli věřících,“ rozuměj muslimů, „jsou židé, a ti kdo k Bohu přidružují; a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: – Jsme křesťané! A je to proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni.“ Řekněme si: který křesťan zná tato slova z Koránu, že křesťané nejsou naplnění pýchou a jsou nejlepšími přáteli? (Český vědec a překladatel Koránu Ivan Hrbek k tomu ovšem věcně prohlašuje, že tento přátelský postoj vůči křesťanům pochází z doby před rokem 631, kdy se Muhammad na své cestě za ovládnutím celého Arabského poloostrova dostal s křesťany do konfliktu...)

Jinde čteme i ostré výzvy, aby „vlastníci Písma“ přešli k islámu, aby nechali lží, aby to ve svém náboženství nepřeháněli, aby se obrátili k Bohu, „který zajisté je odpouštějící a slitovný“. „Což budete uctívat místo Boha něco, co vám nemůže způsobit škodu ani užitek?“ (5, 80/76) „Nenásledujte scestná učení lidí, kteří zbloudili již před vámi a dali zbloudit jiným – a ti věru zbloudili z cesty rovné!“ (5, 81/77)

Po 11. lednu 630

Dne 11. ledna 630 Muhammadovo vojsko zmohlo už hodně oslabený odpor a vtáhlo do Mekky a Muhammad se stal pánem města, ze kterého před osmi lety musel před svými odpůrci uprchnout. A Mekka jej také uznala za proroka.

Po velkém vítězství v následující rozhodující bitvě u Hunajnu přicházeli za Muhammadem do Medíny, kde i nadále sídlil, zástupci všech kmenů arabského poloostrova, aby se mu podrobili, a tak předešli jeho vojenské akci... Podstatné a pro další vývoj islámu určující je, že to byl vždy akt současného uznání Muhammada za Božího posla i za představitele nové jednotné arabské státní moci.

Pro nás křesťany je dobré vědět, že ty kmeny, které vyznávaly Pána Ježíše Krista, měly výjimku: za Muhammadova života nakonec křesťanské kmeny nemusely přijmout islám, nemusely jej uznat za proroka. Stačilo mu uznání jeho politické nadvlády.

Likvidace křesťanství na Arabském poloostrově za Muhammadova života nenastala.

Násilí a boj

Násilí... V dnešních nekonečných debatách téma č. 1.

Především: donucování k víře násilím Korán výslovně zakazuje: „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (2, 257/256)

Něco jiného je ovšem boj.

Džihád, tedy válka proti nevěřícím, má v muslimském uvažování dlouhou a velmi různorodou tradici, různě radikální a různě bojovnou, související s politickou a mocenskou situací jednotlivých muslimských států i muslimů žijících pod nadvládou „nevěřících“.

Nahlédneme-li do Koránu, vidíme, že povinnost za víru bojovat krystalizovala v Muhammadově učení postupně, jak uvádí ve své knize Duchovní cesty islámu (Praha 1992, s. 114) český vědec Luboš Kropáček: „Od požadavků trpělivosti z mekkánského období, přes vyzdvižení práva odrážet útoky až po úkol vést aktivní, iniciativní boj za podrobení nevěřících nepřátel.“ Dodal bych, že toto učení se měnilo tak, jak se tak Muhammad postupně měnil z básníka ve státníka a politika, v bojovníka o politickou moc.

Ta nejzávažnější prohlášení o džihádu najdeme ve velmi pozdní 9. súře, která je doslova a přímo hecováním k boji: „Vy, kteří věříte! Co je s vámi, že když je vám řečeno: – Vytáhněte do boje na cestě Boží, jste jako přikováni k zemi? Což se vám líbí více život na tomto světě než na onom světě? Vždyť užívání života pozemského je nepatrné oproti užívání v životě budoucím!“ (9, 38) „Jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás potrestá trestem bolestným, vystřídá vás národem jiným...“ (9, 39)

Islámská tradice však také přičítá Muhammadovi výrok, nedoložený v Koránu, podle kterého nejvyšším džihádem je přemáhání vlastních vášní.

Ve dvacátém století, ovšem v době před expanzí teroristických organizací, jako je Al-Kájda a Islámský stát, se šířilo symbolické chápání džihádu (až po názor arabských muslimských socialistů a muslimů v Sovětském svazu, podle nichž je tím nejsprávnějším džihádem obětavá práce na výstavbě vlasti). „V arabském prostředí obraznému výkladu napomáhá sama etymologie slova, jehož kořen vyjadřuje vynaložené úsilí,“ píše ve své knize (s. 115) Luboš Kropáček – a dodává: „Jiný moderní přístup (Balić aj.) připouští, že život je boj. /.../ Džihád znamená nasazení všech sil pro nábožensky motivovanou humanitu, proti liknavosti a pasivitě. Překládat jej do evropských jazyků souslovím svatá válka je zavádějící.“

Poslední dva a půl roku života si Muhammad užíval svou moc: upevňoval organizaci státu, který vytvořil, stanovil pravidla pro pouť ke Kábě a vedl první vysloveně dobyvačnou velkou výpravu mimo arabský svět, do území spadajícího pod vliv Byzance. Ovládnutí oázy Tabúku a řady severních kmenů i židovských oáz bylo prvním krokem k expanzi Arabů v následujícím století, která se v západním směru zastavila až o hradbu Pyrenejí.