Kolem něj se sdružovala malá skupinka přátel a věrných. Po smrti jeho ženy se mu od rodiny nedostávalo žádné útěchy: sestra Marie byla nevýznamná; bratr Antoine, jenž byl jedním z jeho sekretářů, nebyl proslulý ničím jiným než svým nešťastným manželstvím; co se týče jeho nevlastní dcery, narodivší se Idelette v prvním manželství, ta dělala jeden skandál za druhým. Opravdová Kalvínova rodina nebyla ta pokrevní, ale ta tvořená přátelstvím. Jedině tam se jeho přísný duch oddával něžnosti. S Bucerem, Farelem, Melanchthonem, s Reném z Ferrary a mnohými dalšími udržoval korespondenci, jejíž důvěrný tón u této uzavřené bytosti překvapuje. Kolem jeho domu v ulici Chanoines žilo množství horlivců, kteří úspěšně našli nějaký příbytek, aby mu byli blíž. Nejzanícenější byli francouzští uprchlíci, již pro svou víru obětovali vše a kteří neznali většího štěstí než žít po boku svého mistra; tak i Laurent z Normandie,1 jeho důvěrník, taktéž děti Guillauma z Budé, a ještě Guillaume de Trie, jehož jsme viděli hrát onu trapnou úlohu v Servetově aféře. Takový byl především Theodorus Beza (1519–1605), o deset let mladší než Kalvín, jenž mu ve svém městě-církvi dal prvořadé místo.

Byl to Burgunďan z Vézelay, šlechtic, který se dostal do potíží. Když studoval v Orleánsu u Wolmara, potkal Kalvína v momentě, kdy budoucí reformátor ještě hledal svou identitu. Ovšem s jeho následováním si dal načas: byl nadšencem pro literaturu a filologii, zaměstnán studiem práv, psaním básní – mimochodem dosti uvolněných – , navštěvováním elegantního pařížského světa a milostnými pletichami. V roce 1548 ho vážná nemoc dovedla k tomu, že se „obrátil“, tedy vedl přísný život, jaký mu doporučoval jeho mistr, Melchior Wolmar. A tak dalšího roku přišel Kalvína požádat, aby ho k sobě přijal. Vydělával si na život v Lausanne, kde vyučoval řečtinu a přitom psal divadelní hry a překládal – velmi dobře – Žalmy, a často přicházel do Ženevy; definitivně se tam usadil v roce 1558, stal se měšťanem a pastorem. Od té doby byl po Kalvínově boku, podobně jako Melanchthon byl po boku Luthera, avšak s větší doktrinální věrností, nekonečně oddaný pomocník, dovednější než vůdce v usmiřování duší, více náchylný ke zmírňování přehnané přísnosti a přitom přesrdečný komentátor a životopisec. Měl Kalvína vystřídat a po čtyřicet let stát ve vedení ženevské církve, definitivně ji upevnit na jeho základech. K této vysoké funkci ho určil sám reformátor, učiniv ho hlavou toho, co považoval za svorník a vrchol svého díla.

Byla to Ženevská akademie. Od rozchodu se Sébastienem Castellionem vysoké vzdělání v Ženevě upadalo; Mathurin Cordier, bývalý mistr ze školy „Collège de la Marche“2, ho zajišťoval téměř úplně sám. Kalvín cítil potřebu obnovit jej. Především mu dělala starosti formace pastorů a doktorů, potom bylo také třeba dát vynikající duchovní potravu těm, kdo se z Francie, z Anglie, Skotska, Nizozemí, dokonce až z Polska hrnuli do města-církve jako k prameni živé vody. Kalvín se závistí myslíval na vysokou školu založenou Janem Sturmem3 ve Štrasburku. 5. června 1559 byla v oné budově, již můžeme dodnes obdivovat, tak malebné díky vnějšímu schodišti se dvěma řadami schodů, vysoké střeše s oranžovými taškami a špičatou věžičkou, založena kalvinistická univerzita, jejíž založení je jedním z děl, které jsou reformátorovi nejvíce ke cti: Theodorus Beza byl jmenován jejím rektorem a ukázal se jako vynikající pedagog. Bylo zde poskytováno důkladné vzdělání, zároveň humanistické, biblické i teologické. Zvláštní pozornost byla věnována řečtině. Ale nikoli přírodním vědám, diabolica scientia, jejichž „neopatrné zvědavosti a smělosti“ se Kalvín obával. V roce 1564 měla Ženevská akademie více než dvanáct set studentů na všech středních školách dohromady a více než tři sta studentů na vyšším stupni. Její role byla nepochybně významná: protestantismus jí vděčí za to, že velmi rychle vytvořila sbor pastorů vybavených velkou vzdělaností; Ženeva se stala líhní, jakou Wittenberg být nedokázal, současně centrem výchovy misionářů reformace a vysokou školou protestantské elity. V kvalitě svých mistrů a metod s ní mohly soupeřit pouze jezuitské koleje; je třeba zdůraznit, že škola sloužící těmto školám za vzor, „Collegium germanicum“ v Římě (dnes Gregoriánská univerzita), byla založena v roce 1551, čili osm let před tou ženevskou, a tedy nebyla dlouho jejím příkladem… Tento prestižní podnik nepřispěl málo k šíření slávy toho, kdo jej zamýšlel, a k tomu, že se z jeho města stal jeden z „majáků“ západu.

Překvapivý vliv, který Ženeva velmi rychle získala, nepramenil pouze z ucelenosti učení a zřízení, ani jen z úrovně jejích mistrů. Jedním z důležitých rozměrů Kalvínova myšlení byl, jak jsme viděli, univerzalismus. Nikdy nepovažoval svou práci za uspokojivou, omezovala-li se pouze na zdi jeho města, nebo i na Švýcarsko, jak to vlastně učinil Luther, nechav luteranismus uzavřený v německých hranicích. Dokonale si uvědomoval nebezpečí, jež hrozilo reformaci, pokud by se prezentovala v nevyhnutelných bojích jako roztříštěná. Nabídl tedy vnějšímu světu smiřující stanovisko, jakkoli byl v rámci Ženevy nesmlouvavý. Stejně jako Bucer byl zaměstnán myšlenkou sjednotit všechny protestanty, podepsal tedy v roce 1540 augsburské vyznání, v němž předtím Melanchthon pozměnil definici večeře Páně. V ostrých sporech „o svátosti“, které rozdělovaly luterány a zwingliány, zaujal stanovisko s galantností, aniž by ponižoval protivníka, jak to tehdy bylo běžné. Jeho touha po sjednocení neměla pouze taktické důvody: církev pro něj představovala tělo Kristovo, a proto se všechny ty různé protestantské církve, vyznávající Pána, měly sjednotit ve svých rozdílnostech jako údy jednoho organismu. Snažil se navázat vztahy se všemi ostatními protestanty. Po deseti letech vyjednávání mezi ním a Bullingerem, Zwingliho nástupcem, se mu podařilo podepsat dohodu s curyšskou církví, k níž se později připojily Basilej, Neuchâtel, Bienne, Bern a Schaffhausen: Consensus Tigurinus (z latinského pojmenování Curychu), která na základě kalvinistického pojetí reálné, ale stále duchovní přítomnosti Krista ve večeři Páně dala vznik unii švýcarských církevních společenství.

Bylo by snad bývalo možné dosáhnout ještě něčeho dalšího? Kalvín by si to byl jistě přál: dohoda s luteránstvím se mu zdála nutná. Bral na vědomí posměšky, které mu občas poslal německý hypochondr na konci svého života, avšak přesto mluvil o Lutherovi s obdivem: „Jak si nepřipomínat… výjimečnost jeho darů, stálost jeho ducha… jakou pružnost, jakou sílu učení ukázal ve svém boji proti Antikristu! I kdyby mě nazýval ďáblem, vždy bych mu vzdával tu čest, že bych ho uznával za Bohem poslaného!“ A sám Luther, ve svém stáří, prohlásil, „že se raduje, že Bůh poslal na svět takového muže jako Kalvín, aby uštědřil poslední ránu papismu a dokončil, co on začal“. Nicméně, navzdory tomu, že Melanchthon a mnozí luteráni měli opravdovou vůli ke sblížení, se sjednocení nemohlo uskutečnit. Jistý horlivý pastor z Hamburku, Westphal,4 nazítří po Consensu začal náruživě zdůrazňovat, jak velmi se doktrína o večeři Páně formulovaná v té dohodě odlišuje od Lutherova učení. Následovala malá „pamfletová válka“, které se zúčastnili mnozí neobratní lidé, a dokonce i praví zuřivci, jako Tileman Hesshusius z Heidelbergu, až z toho byly sprosté hádanice. Nic nemohlo přesvědčit fanatiky z Wittenbergu, aby se smířili s těmi, jež považovali za obránce odporných sakramentálních omylů; Kalvín se ovšem nevzdal a nadále pracoval na sjednocení všech protestantů; pokračoval v dalších pokusech, podporován Farelem a Bezou. V roce 1552 arcibiskup z Canterbury, Thomas Cranmer, jemu a také Melanchthonovi a Bullingerovi navrhl, aby sladili svá učení o spáse a o večeři Páně. Pokus nevyšel. Dále roku 1557 Melanchthon dovolil, aby se zástupci dvou hlavních protestantských konfesí setkali ve Wormsu, avšak smířlivý Lutherův nástupce byl sám velmi kritizován svými souvěrci; z konference nic nebylo; pouze se potvrdila různost názorů o reálné přítomnosti a predestinaci (kterou Melanchthon zavrhoval, to víme). Ačkoli byl Kalvín považován mnohými za vůdčí osobnost protestantismu, nedokázal jej tedy sjednotit; nebude tu jedna reformace, ale několik reformací, jež budou tíhnout k tomu, tříštit se na sekty. Kalvinismus byl sice vtělením rozpínavé síly protestantismu, ukázalo se však, že není schopen jej ukáznit, redukovat ho sám na sebe. Možná proto, že bylo samou podstatou reformace vidět v náboženství čistě individuální záležitost, jedinečný dialog mezi hříšným stvořením osvíceným Duchem a jeho všemohoucím Stvořitelem, a že toto poselství nepřinesl světu Kalvín, ale Luther.

Nicméně jeho vliv, respektive vliv jeho města-církve, byl značný v rozsáhlé oblasti získané pro reformaci, a město samo o sobě vytvářelo jednotící prvek. Ženeva byla nazývána protestantským Římem. Toto pojmenování je pravdivé pouze částečně. Kalvín by jej jistě byl odmítl, on, který smýšlel o Ženevě jenom jako o „arše na velkých vodách potopy“. A Karl Barth mocně protestoval proti tomuto „květu sentimentální rétoriky“, proti této tendenci „opatřit Instituci, církevní předpisy i samotnou osobu Kalvína prorockou a apoštolskou autoritou. Protestantský Řím,“ ujišťuje, „nikdy neexistoval, možná jen v karikaturách, dobře myšlených či nepřátelsky zaujatých.“ To, co Řím znamená pro katolíka, zároveň vnitřní vlast jeho věrnosti, centrum, odkud pramení všechna oprávněná autorita, místo, kde od dob svatého Petra po současného papeže svatá přítomnost reprezentuje viditelně Krista – je zřejmé, že Ženeva toto pro kalvinisty není, nikdy nebyla. Ale v širším slova smyslu Ženeva v časech, kdy tam přebýval reformátor a kdy tolik zneklidněných duší k ní obracelo svůj zrak, vykonávala roli duchovního centra.

Je třeba podtrhnout toto Kalvínovo působení, abychom mohli posoudit historickou úlohu tohoto muže. Drtivě objemná korespondence, ke které se nutil, a která mu navzdory pomoci několika sekretářů byla ze dne na den těžším břemenem, rozšiřovala jeho vliv po celém světě. Bylo publikováno skoro šest tisíc jeho dopisů, adresovaných pěti stům sedmi korespondentům, na všechna možná témata, od morálky po politiku, od exegeze po teologii, ba i o mnohých praktických záležitostech. Některé byly jistým druhem oběžníků, posílaných mnoha komunitám najednou, trochu jako encykliky. Kalvín byl díky své korespondenci jak ředitelem svědomí, tak hlavou církve.

Ještě dojemnější jsou však četná dochovaná svědectví o mužích a ženách, již doopravdy vše opustili, aby mohli odejít do Ženevy a žili tam blízko toho, kdo se jim zdál oplývat Božím slovem. Florimond de Rémond,5 první katolický historik protestantismu, vypráví o muži, jehož poznal a který mu vyprávěl, jak pocítil, že na něj sestupuje Duch Svatý, zpívající mu do ucha Kalvínovo jméno; vydal se tedy do Ženevy „s radostí dobrého a nábožného rytíře Godegroye z Bouillonu6 jdoucího do Jeruzaléma“. Nedlouho před svou smrtí přijal Kalvín návštěvu jedné velmi prosté vdovy, přijedší z Francie, která čekala třicet let, než mohla uskutečnit tuto cestu, ale nechtěla zemřít, aniž by ho viděla. Kalvín sám až do konce sledoval s živým zájmem, jako malinký pavouček skrčený ve svém skromném městě, pokrok této obrovské sítě, již viděl se šířit. Někdy byl zklamaný: v Německu a ve Skandinávii jeho myšlenky narážely na mocné luteránství vladařů; v Itálii zůstala věrná katolické víře jeho přítelkyně ferrarská vévodkyně; v Anglii se, přes jeho vztahy s ministry Cranmerem a Somersetem, situace nevyvíjela tak, jak by si představoval. Ale měl také velké důvody k radosti: v Maďarsku a ve Falckém kurfiřství jeho učení nahradilo to Wittenbergovo; v Nizozemí jej jeho milovaný žák Guy de Bray7 nechal zvítězit nad všemi ostatními (Lutherovým učením a anabaptisty), nakonec ve Skotsku dosáhl kalvinismus dokonalosti přinejmenším stejné jako v Ženevě, ve formě presbyteriánství, díky dalšímu učedníkovi, Johnu Knoxovi.8 Rozšíření této tak temné a tyranské doktríny se nám může zdát podivné a překvapující; John Knox nám tento úspěch objasňuje: jemu, stejně jako mnohým hluboce věřícím duším, se kalvinismus zdál jako „ta nejdokonalejší škola Kristova, jež kdy byla na zemi od doby apoštolů“. Kalvín mohl být hrdý, že je mistrem této školy…

 

 

Zdroj: DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution
religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 477–483. Les grandes études historiques, 72.

 

 

Přeložila Kristýna Jančíková

 

 

 

 

 

Zdroj obrázku:

Anonym. Collège Calvin vers 1810 [Kalvínova univerzita kolem 1810]. Centre d'iconographie genevoise. Bibliothèque publique et universitaire, Genève. Citováno podle: Genève. François Guizot [online]. [cit. 2016-06-01]. Dostupné z:http://www.guizot.com/fr/ses-lieux/geneve/

 

 

1 Honoré-Laurent de Normandie (1510–1569), francouzský právník. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

2 V originále je „Collège de la Manche“ – zřejmě tiskařská chyba (v kapitole „Jan Kalvín pětadvacetiletý“ je správně uvedeno „de la Marche“). (pozn. překl.)

3 Vzdělanec Jan Sturm (1507–1589) přišel do Štrasburku na pozvání svého jmenovce, politického představitele Jakoba Sturma (1489–1553). (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

4 Joachim Westphal (1510–1574) německý luterský teolog. (pozn. překl. zdroj Wikipedie) 

 

5 Florimond de Rémond (1540–1601), francouzský advokát, historik a protireformátor. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

6 Godefroy z Bouillonu (1060?–1100), lotrinský vévoda, jeden z vůdců první křížové výpravy. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

7 Guy de Bray (1522–1567), nizozemský protestantský reformátor. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

8 John Knox (1505–1572), skotský náboženský reformátor, roku 1560 založil presbyteriánskou církev. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)