A hle, Kalvín cítil obrovskou úlevu, když opouštěl břehy Ženevského jezera; rozdělovat eucharistii nehodným křesťanům mučilo jeho svědomí. Avšak velmi rychle mu to stejné svědomí začalo dělat výčitky: nezpůsobí jeho odchod ze Ženevy oslabení pozice reformace? Nebyl on sám z části příčinou roztržky, svou brutalitou, svými přehnanými požadavky? Nebude po něm Bůh chtít, aby složil účty ze správy těchto duší, jež nedokázal dostatečně milovat? Tato krize svědomí byla tak intenzivní, že, byv doprovázen Farelem – který ji sdílel –, Kalvín pocítil potřebu jít do Curychu, kde se konala synoda švýcarských pastorů, aby veřejně vyjádřil svou lítost; udělal to s takovou zkroušeností, že někteří psali Ženevanům a radili jim vzít zpět svého apoštola. Jejich kategorické odmítnutí potvrdilo rozsudek exilu.

Kam jít? Zatímco Farel se usadil v Neuchâtelu,1 Kalvín se rozhodl pro návrat do Basileje, aby zde v pokoji navázal na své předchozí horlivé přemítání. Než před dvěma lety potkal v Bernu reformátora ze Štrasburku Bucera a jasnozřivý vůdce uhodl, jaká síla je v tomto mladém příkrém prorokovi s ostrou řečí. Navrhl mu, aby se usadil blízko něj jako pastor početných francouzských uprchlíků. Kalvín po několik měsíců váhal – obával se naložit si nové jho na svá ramena. Bucer na tom trval, a „užívaje podobných námitek a protestů jako předtím Farel“, připomněl svému partnerovi strašný příklad Jonáše, jenž byv, podobně jako Kalvín, povolán od Boha, aby přinesl slovo Boží Ninivanům, se pokusil tohoto úkolu zbavit, což mu vyneslo příšerný osud. Myšlenka, že by mohl být spolknut velrybou, „naplnila zděšením“ Kalvína, který se k tomu přiznal. A rozhodl se odjet do Štrasburku.

To bylo tehdy už po několik let jedno z památných míst reformace, jako Wittenberg a Basilej. Říšské město, prakticky svobodné, řízené politicky prvotřídním mužem, Jakobem Sturmem, mělo za teology dvě přední osobnosti, Capita a především Bucera.2 Díky nim si dokázalo v lůně protestantismu vytvořit originální postavení: štrasburská církev byla od roku 1536 přívržencem Wittenberské dohody,3 nicméně ponechala si své vlastní vyznání víry, „tetrapolitánské“,4 které si udržela proti tomu augsburskému. Bucer, pronikavý a velkorysý duch, vyučoval umírněnou a pevnou teologii, na půl cesty mezi luteránstvím a zwingliánstvím; řídil svou církev naprosto neochvějně, s pomocí rady starších a vysoké školy, kterou založil Sturm; moc světská a moc církevní pracovaly ruku v ruce; pocit sounáležitosti s univerzální církví byl zde větší než kdekoli jinde v protestantském světě. V kontaktu s touto církví, jež byla tak plná života, se měl Kalvín hodně naučit.

Štrasburk byl tedy poslední etapou jeho formace, etapou, kterou měl to štěstí překonat po boku mistra, jehož lekce dobrovolně a rád přijímal. Bucer byl o osmnáct let starší než Kalvín. „Pokud v jakémkoli bodu nebudu odpovídat vašim nadějím,“ napsal mladší staršímu, „víš, že jsem ve tvé moci. Varuj, trestej, dělej vše, co je dovoleno otci, aby dělal synovi.“ A starší odpovídal mladšímu: „Jsi moje srdce, moje duše.“ Díky bývalému dominikánovi si Kalvín ve Štrasburku „obrousil drápy, a jak říkal Bucer, naučil se „nechat někdy lidi dělat hlouposti“. Ve stejném čase jako jeho myšlenky se utvrdil také jeho charakter.

Byl tedy po tři roky ve Štrasburku jako pastor francouzské farnosti svatého Mikuláše ve vodách (Saint-Nicolas-des-Eaux) a zároveň jako profesor teologie s platem jeden florén týdně. Uspěl; jeho malá komunita se ukázala být zanícenou; mnozí anabaptisté, opustivše svou sektu, požádali mladého francouzského pastora o křest. Opatrně zaháněl vše, co mu tak uškodilo v Ženevě: příliš velké nároky, příliš kategorické výzvy; kult, jejž praktikoval, nebyl příliš vzdálen tomu luteránskému; jaké to mělo důsledky? Toleroval například zvonění zvonů. Napodobuje Bucera, přikládal velkou důležitost církevním zpěvům, psal kantika ve francouzštině, používal také překlad žalmů, který nedávno dokončil Clément Marot;5 štrasburský varhaník Mathias Greiter skládal hudbu. Tato malá farnost, vřelá a přátelská, poskytla Kalvínovi mnoho uspokojení a později v Ženevě si právě z ní chtěl vzít příklad.

V roce 1539 a 1540 provedl dva skutky, které vypadají jako rozhodující. Požádal o městské občanství a obdržel jej. Udělal to proto, aby se podle zákona zapsal do řemeslného cechu, a to do cechu krejčích; vstupní poplatek, který činil 20 florénů, se zdál být velmi vysoký vzhledem k jeho skromnému příjmu. Potom se oženil, či spíše nechal se oženit. Jistě ne pro stejné důvody, jaké ovlivňovaly Luthera; tělesné potřeby útlého Pikarda nebyly tak silné jako u krevnatého Němce. Možná proto, že jeho zdravotní stav, jenž nebyl nikdy příliš dobrý, se rychle zhoršoval; špatná strava v Montaigu, příliš mnoho práce v mládí, starosti a obavy během jeho putování, hrozný ženevský otřes, to všechno přispělo k tomu, že se stal neduživým. Bolesti hlavy, závratě, katar, bolest žaludku, později hemoroidy – jeho život se postupně stával nepřetržitou kalvárií, kterou ještě zhoršovala napůl fyzická a napůl metafyzická úzkost. „Je mi jedno, jestli se ožením, nebo ne,“ říkal ještě několik měsíců před svým rozhodnutím, „a pokud to budu muset učinit, tak to bude proto, abych věnoval svůj čas Pánu, lépe zbavován každodenního trápení.“ To nebyl jediný důvod jeho sňatku; v hloubi to bylo spíše přání „naplnit zákon“, jak mu poradil Bucer. Teoreticky odsuzoval celibát kněží: jaký příklad dával, když sám zůstával svobodným? Ta, kterou mu našli – po dvou neúspěšných pokusech –, byla vdova po jednom anabaptistovi, jehož Kalvín obrátil: Idelette de Bure, pěkná žena, elegantní a jemná, odpovídající aristokratickým zálibám reformátora. „Jedinou krásou ženy je pro mě čistota, stud, skromnost a péče o manžela.“ Idelette perfektně odpovídala této definici svého chotě. Ostatně vedle Kalvína měla hrát pouze krajně nenápadnou roli; zemřela dávno před ním (1549) a dala mu pouze jediného syna, který nepřežil. A přísný Pikard nepociťoval nutnost nechat těm, co přijdou, žádný detail ze svého manželského života.

Byl tedy usazený ve Štrasburku? Všechno tomu nasvědčovalo; čím více měsíce ubíhaly, tím více jej Bucer zapojoval do svých prací, do své činnosti. V únoru 1539 figuroval ve štrasburské delegaci, jež se účastnila kongresu ve Frankfurtu, svolaného na žádost Karla V., aby učinil konec zmatku v církvi. Potkal zde Melanchthona, se kterým se spřátelil. V následujících setkáních, jež se uskutečňovala opakovaně po celé dva roky 1540–1541, doprovázel Bucera jako jeho spolupracovník do Haguenau a do Wormsu. Konečně v Řezně, kde byl učiněn poslední pokus o usmíření,6 byl oficiálně jedním ze tří štrasburských vyslanců spolu s Jakobem Sturmem a Bucerem. Tento kontakt s německými církvemi měl za následek, že se utvrdil ve svém rozhodnutí jít po jiné cestě, vyhnout se chybám, které zde viděl, zejména v podřízenosti knížatům. Jeho osobní autorita byla tak velká, že i Markéta Navarrská, s níž udržoval korespondenci, ho nechávala zasahovat ve Francii ve prospěch protestantů.

Právě tato proslulost, kterou měl v mládí a kterou publikace Instituce ve francouzštině, jak uvidíme, vynesla k vrcholu, jej dovede k tomu, aby opustil tak naplněnou a perfektně vyrovnanou existenci, jakou vedl ve Štrasburku. Na březích Illu,7 stejně jako v Haguenau, ve Wormsu a v Řezně, viděl k sobě přicházet delegace Ženevanů, kteří ho prosili, aby se vrátil do jejich města a pokračoval tam ve své misii. Co se tedy stalo v Ženevě? Podle přiznání samotné Rady byl odchod dvou kazatelů „velkým neštěstím“. Od té doby nebylo ve městě vidět než „vnitřní boje, udavačství, vraždy a zkázu všeho druhu…“. Lid, znovu naleznuv svou svobodu, toho využil v neprospěch morálky. Město bylo rozděleno na nepřátelské klany. Dokonce i mezi protestanty byl rozkol: „guillerminové“, příznivci mistra Guillauma Farela, a „článkaři“,8 naklonění bernským idejím, se bili tak, že se střídavě vyhošťovali. Na druhé straně katolíci, podpoření papežem Pavlem III., zvedli hlavu, a shromáždivše se v Lyonu, zkoumali opatření, která by jim pomohla obnovit jejich víru v Ženevě. Kardinál Sadolet dokonce nedávno poslal Ženevanům velice obratně napsaný dopis, kde byly vyzdvihnuty Kalvínovy chyby a různost smýšlení, kterých byla reformace zjevně příčinou. Nakonec schválilo Lidové shromáždění drtivou většinou návrh, v němž prosili Kalvína, „aby se stal jejich evangelíkem“. Když však pastor svatého Mikuláše ve vodách přijímal tuto supliku, cítil se víc než kdy jindy vázaný na svou klidnou farnost a dobrou práci, kterou zde v míru vykonával. „Upřednostnil bych sto jiných konců než tento kříž!“ zvolal. A Farelovi, který připojil své úmysly k úmyslům Ženevanů, řekl: „Při samotném slově návrat se třesu hrůzou. Čím více postupuji, tím více si uvědomuji, jakou propast mi Pán odevzdal.“ Ale mohl se stále vyhýbat těmto prosbám, které se také dovolávaly Božího záměru? Když Jonáš vyšel z velryby, nakonec se rozhodl přinést Ninivanům božskou zvěst…

Štrasburská léta, léta ještě stále překvapivě plodná! Kromě čtyř týdenních kázání, vyučování a objemné korespondence Kalvín se zanícením pracoval na svých knihách. Takto napsal Komentář k listu Římanům („Commentaire de l’Epître aux Romains“), své Malé pojednání o večeři Páně (Petit Traité de la Sainte Cène)9 a slavný List kardinálu Sadoletovi („Epître au cardinal Sadolet“), v němž vysvětloval, proč se stal tím, čím byl. Avšak Štrasburk znamenal především důležité období nejen v životě reformátora a také v dějinách reformace, ale i ve světových náboženských dějinách, stejně jako ve francouzské literární historii: publikace Instituce učení křesťanského náboženství (Institution chrétienne)10 ve francouzštině.

Proč? Je nanejvýš zřejmé, že tento překlad,11 na kterém Kalvín, jak jsme viděli, pracoval ve volných chvílích už od pobytu v Basileji, měl za cíl zasáhnout ještě širší publikum než latinská edice. Nepublikoval snad ve stejném čase Dolet svou knihu Způsob, jak dobře překládat („Manière de bien traduire“), kde ukazoval výhodu, jakou představovalo pro autora to, že bude čten ve francouzštině, v jazyce již tehdy nejpřesnějším ze všech? V roce 1539 tedy vydala Ribelova tiskárna ve Štrasburku velkou a pěknou knihu ve formátu 320 krát 205 milimetrů, o objemu 436 stran, očividně určenou pro profesory a studenty, ke studijním pracím. Leč to v očích Kalvína nebylo dostačující; bylo třeba také díla, které můžeme schovat na dně kapsy – takové bylo vydání, které připravil pro Ženevana Jeana Gérarda, jenž v roce 1540 čerstvě vydal jím revidovanou Bibli. V době, kdy se reformátor vrátí do svého města, vyjde tam tiskem jeho kniha, knížečka 185 na 115, tlustá 822 stran, psaná velmi nahusto, knížečka, jež bude po celém světě rozšiřovat myšlenky svého autora.

To už ovšem nebyla ta samá Instituce jako ta latinská z Basileje; za čas se původní dílo neuvěřitelně zvětšilo. Tato „suma zbožnosti a téměř vše, co je potřebné ve spásonosné doktríně,“ obsahovala nyní sedmnáct kapitol. A to byla pouze jedna etapa: pozdější vydání ještě zvýší tento počet, a to až na dvacet čtyři kapitol a více než osm set stran! Už se nejednalo o nějaký rozvinutý katechismus, ale o pravou příručku dogmatické teologie, v níž byly probírané látky prohloubené, mezery zaplněné, slovní zásoba byla pečlivě zbavena příliš vědeckých termínů, reliktů scholastiky, a kde se také „tak trochu všude prozrazuje,“ jak správně pozoruje Wendel, „vzpomínka na zkušenosti pisatele a jeho nedávné rozpravy se štrasburskými teology.“

Ihned po vydání se dílo rozšířilo všemi směry. Kolpoltéři nakonec dokázali přes Švýcarsko, Nizozemí a vaudská údolí propašovat do Francie množství exemplářů. Důkaz úspěchu vidíme v tom, jak rychle byl spis zamítnut pařížskou teologickou fakultou, počínaje rokem 1543. Velmi rychle byla Instituce přeložena do němčiny, angličtiny, italštiny, španělštiny, maďarštiny, a dokonce do řečtiny. Žádná kniha údajně nebyla v průběhu XVI. století čtena více.

Což přineslo reformaci základ toho, co očekávala, aby se mohla vyrovnat katolické církvi. A také to bylo dílo velkého spisovatele.

 

 

 

1 Kde měl zůstat až do své smrti v roce 1565, až na krátký pobyt v Metách v letech 1542–1543, kdy se pokusil bez úspěchu udělat z tohoto města to, co Kalvín po svém návratu udělal ze Ženevy.

2 Viz kapitola V, str. 373.

3 Wittemberská dohoda je teologické prohlášení sepsané především Philippem Melanchthonem, inspirované koncilem protestantských teologů z května 1536, jež mělo sjednotit rozdílné způsoby slavení eucharistie v protestantských církvích (s přívrženci Luthera na jedné straně a na straně druhé reprezentanty reformované církve ve Švýcarsku). (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

4 Viz kapitola V, str. 375. (Mezi čtyři města, která odmítla tzv. augsburské vyznání, patřila kromě Štrasburku Kostnice, Lindau a Memmingen; pozn. překl.)

5 Francouzský renesanční básník z tzv. lyonské školy. (pozn. překl.)

6 O všech těchto setkáních viz výše, kapitola V, str. 392.

7 Řeka protékající Štrasburkem. (pozn. překl.)

8 Francouzsky „articulants“ – příznivci artikulů. (pozn. překl.)

9 Česky vyšlo v překladu Miloše Rejchrta, v Praze v nakladatelství Kalich v roce 2008. (pozn. překl.)

10 Česky vyšlo v překladu F. M. Dobiáše, v Praze na Komenského evangelické fakultě bohoslovecké v roce 1951. (pozn. překl.)

11 Rozuměj překlad z latiny do francouzštiny. (pozn. překl.)

 

DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution
religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 434–447. Les grandes études historiques, 72.

Přeložila Kristýna Jančíková

 

Předchozí části viz:

Jan Kalvín 1: Jan Kalvín pětadvacetiletý

Jan Kalvín 2: V Ženevě hugenotů

Následující část viz:

Jan Kalvín 4: Autor "Instituce"

Jan Kalvín 5: Kalvinismus

Jan Kalvín 6: "Podivuhodné boje"

Jan Kalvín 7: Hranice Michaela Serveta

Jan Kalvín 8: Vítězství "Božího zástupce"