Ráno 13. září 1541 všichni ženevští úředníci vyrazili na koních za heroldem branou Cornavin a postupovali směrem k Versoix. Jeli naproti tomu, který, byv od nich před třemi lety vyhnán stejnou branou i stejnou cestou, musel odejít do exilu: mistru Janu Kalvínovi. Městská matrika dodnes uchovává památku diskuse, při níž Velká rada stanovila, „že ho požádají, aby se usadil zde, a že pro něj mají dojít a přivést ho i s jeho ženou a domácností“.

Kalvín tedy vyslyšel naléhavé prosby. Nikoliv bez rozpaků a neklidu. Váhaje mezi dvěma povinnostmi: povinností zachránit ženevskou církev, která mu tím více ležela na srdci, čím více ho trápila, a povinností pokračovat ve svém tak užitečném díle ve Štrasburku, několikrát hořce zaplakal nad prosebnými zprávami; avšak připomenul sám sobě, „že si nepatří“, že Pán ho vyzýval, aby zvolil úzkou bránu; takže tento „nadpřirozený zmatek“ ustal a on souhlasil. Vjel tedy do města – bledý, téměř beze slova, šťastný, ale stále ustaraný – skrze dav, jenž byl také celý spokojený, ovšem značně rozrušený. Následující neděli vystoupil na kazatelnu v přeplněné katedrále svatého Petra a po krátké modlitbě pokračoval v komentáři Písma svatého na tom samém místě, kde jej před čtyřiceti měsíci musel přerušit, jako kdyby přerušení trvalo pouze krátký okamžik.

Napříště bude – až do své smrti – žít v tomto městě, z něhož udělá své dílo, své město-církev, uskutečnění svých myšlenek v praxi. Jeho situace je velmi zvláštní. Jako profesor teologie a kazatel je v zásadě pouze jedním z učitelů a predikantů: „služebníkem Ženevy“; často bude prohlašovat, že nechtěl být ničím jiným. Nicméně město mu dává za sídlo pohodlný, ač jednoduchý dům v ulici Chanoines, uprostřed pěkné zahrady. Platí mu služné pět set zlatých florénů, dvojnásobek toho, co dává jeho spolupracovníkům; ale neuděluje mu žádný oficiální titul (a ostatně on to ani nepožaduje). Tento muž je náhodný host, „pocestný na zemi“, kterému lid odevzdává svou duši. On sám jistě zažívá radost z vlastní bezvýznamnosti, jsa spokojen s tím, že požadoval a obdržel pro Boha neomezenou moc.

Ve chvíli, kdy se pro něj začíná nejdůležitější kapitola jeho života, je Kalvínovi třicet dva let. Z pohledu dneška, kdy nám obvykle vládnou staří, bychom si mohli myslet, že je to ještě příliš raný věk pro to, aby ze sebe dělal vůdce. Ve skutečnosti se však těší mimořádné zralosti. Z jeho hubené, často bledé tváře, z hlubokého pohledu jeho očí můžeme vyčíst „převelikou důstojnost“, o níž bude mluvit ve své smuteční řeči jeden z členů ženevské Malé rady. Vše v něm vyzařuje chladné odhodlání, nevyčerpatelnou energii, odvahu čelit všem překážkám. Vidouce jej procházet ulicemi svého města, nenápadně a rychle, hubené tělo obalené chatrným pláštěm, s pořádně naraženou čapkou přes uši, s vlajícím jemným vousem a pohledem do země, hned si Ženevané, již čtou na jeho příkaz listy sv. Pavla, pomyslí, že k nim přišel, podle slov epištoly Korintským, spíše „s převahou než s mírností“.

Nicméně tento chladný a energický zevnějšek je maskou, či přesněji výsledkem neustálého boje. Kalvín musí bez oddechu bojovat, aby byl takovým, jak to jeho úkol vyžaduje. Především proti svému tělu, jež čím dál tím víc trápí nemoci a nevolnosti, a to až do té míry, že některé dny jej činí téměř labilním, napůl šíleným v důsledku migrén a bolestí celého těla. Není pochyb o tom, že mu jeho zdraví působí starosti; ve svých dopisech o tom často mluví s jakousi nestydatou naivitou, vedoucí až k tomu, že hovoří o svých hemoroidech s ferrarskou vévodkyní. Jeho špatný fyzický stav mu však nikdy nezabrání, aby dělal to, co se rozhodl dělat; tento druh lidí, „artritičtí nervózní lidé“, říkají doktoři (Richelieu bude dalším takovým případem), jsou schopni silou vůle překonávat tělesné trápení.

Závažnější je boj, který musí vést proti svým silným sklonům troufat si, podnikat něco, rozkazovat. Nelze zpochybňovat, že je upřímný, když velmi často opakuje: „Jsem od přírody bojácný a plachý.“ Ovšem tuto plachost dokáže přemoci a jeho síla je o to větší, že vychází z překonané slabosti. „Není snad tento muž jako oharek vyšlý z plamenů?“ vyjádří se o něm Theodorus Beza. Je to tvrdý člověk, jak se o něm tak často říkalo? I v tomto bodě je v něm jistě rozpor. Stejný Beza, jenž vedle něj strávil téměř šestnáct let, také napsal: „Zprvu se zdál přísný, ale v užší spolupráci nebylo jemnějšího člověka než on.“ A četná svědectví hovoří o tom, co on sám nazýval „něžností, aby nemusel říct změkčilostí ducha“. Jak bychom mohli porozumět vlivu, který měl, pokud by byl pouze kostnatým starcem se špičatou bradkou, s kamenným výrazem tváře, jaký proslavila rytina,¹ pokud by neměl tajemnou moc získávat duše, jež se nikdy zcela neoddělí od citlivosti, ač citlivosti přemáhané a potlačované.

Víme, že Goethe označoval slovem démonická „tu tajemnou sílu, již všichni cítí, avšak nikdo ji nemůže vysvětlit… jež se projevuje za nejrůznějších okolností… která je vždy pozitivně tvořivá“ a jež, jak dále říká, „se přeochotně vlévá do velkých mužů a má zálibu v zacházejících stoletích“. Merežkovskij² důkladně zaznamenal, že Kalvínovi náležela právě tato faustovská moc, tvořená odvahou a zdrženlivostí, pýchou a skromností, pánovitou díky vědomí, že byl pověřen misí od Boha jako bibličtí proroci, jako svatý Pavel nebo Mohamed, schopnou strašlivého násilí – vypočítavějšího, hanebnějšího než Luther, ale také působící na bytosti jakoby magnetickou přitažlivostí. A přidejme ještě do služeb tohoto tak vyhraněného charakteru tu nejpronikavější inteligenci, schopnou v největší míře vést intelektuální diskuse, téměř nekonečné pracovní nasazení, pronikavý smysl pro disciplínu, nebo, jak říkával, pro „správný řád“ a získáme portrét výjimečného vůdce. Ovšem poněvadž tato osobnost bude ve službách jedné velké myšlenky, budeme mít před sebou také typický příklad fanatika; Kalvín je z rodu hrozných a úchvatných mužů, kteří, jako Savonarola³ či Robespierre, sní o tom, že dají lidu spásu nebo štěstí bez jeho přičinění, nehledě na něj, nebo dokonce proti němu.

Tuto velkou myšlenku nosil v sobě: to právě ji rozpracovávala Instituce. Sotva opět vkročil na ženevskou půdu, dal si za úkol ji aplikovat. Hned druhý den po svém příjezdu požádal rady, aby pověřily komisi přípravou Církevních předpisů („Ordonnances ecclésiastiques“), jež měly založit náboženské postavení města; ve skutečnosti je napsal sám. A 20. listopadu lidové shromáždění, svolané troubením trumpet na pláni Molard, jednohlasně odhlasovalo dekret stanovující „vládu v souladu s evangeliem našeho Pána Ježíše Krista“. V Ženevě bylo vyhlášeno Boží království – stejně jako tomu bylo ve Florencii za Savonaroly, a také, zvláštnějším způsobem, v Münsteru skrze Jana z Leydenu…⁴ – „Veškerá moc pochází od Boha, který je Král králů a Pán pánů,“ zašeptal prý Kalvín ve své poslední hodině. Po dvacet tři let bude používat všechnu svou energii a celou svou inteligenci k tomu, aby z tohoto pravidla učinil morální, sociální a politickou, rovněž i náboženskou skutečnost. Teokracie bez pochyby nikdy nepoznala důkladnější naplnění.

Zřídit Boží království znamenalo pro Kalvína dvojí práci: na jedné straně uspořádat ženevské křesťanské společenství podle svých zásad, „vystavět církev“, na druhé straně dovést život všech k tomu, aby se podřídil Božím přikázáním, evangeliu, nebo – lépe řečeno – interpretaci, kterou mu on, Kalvín, dával. Neměli bychom se domnívat, že toto dvojité úsilí mohlo být vynaloženo, aniž by naráželo na překážky. Jakkoli byli Ženevané ve svém pokání plni dobré vůle, nenechali si nasadit ohlávku bez vzpírání.⁵ Založit církev pod vedením a dozorem státu by samo o sobě nebylo snadné, tím méně přinutit k úplné askezi lid zakusivší předtím až přespříliš rozličných potěšení ze svobody. Prvních dvanáct Kalvínových let v Ženevě tedy nebylo nikterak klidných. „Zažil jsem zde podivuhodné boje,“ měl prý říci krátce před svou smrtí ve svém dopise ženevským pastorům na rozloučenou. „Ubohý nesmělý chlapec“ se ocitl na velmi podivných cestách.

Těžko si představíme atmosféru, jaká vládla v Ženevě během těchto neuvěřitelných let. Je to atmosféra všeobecné spásy, v tom nejplnějším a nejpřesnějším slova smyslu. Není snad malá komunita, kterou vzal Kalvín do svých rukou, ohrožovaná ze všech stran? Předně materiálně, francouzským králem Františkem I., jehož vojsko je vzdáleno čtyřicet minut cesty, savojským vévodou, bývalým biskupem, katolíky, dokonce i Berňany, s nimiž už nemá dobré vztahy: ubohé místo čekající na úder, které si není jisto svými zdmi a které je kvůli jezeru tak zranitelné! Avšak toto nebezpečí není ničím vedle toho druhého, duchovního. Neboť ten nejhroznější nepřítel, proti němuž je nutno bojovat, je odvěký protivník, černý anděl zuřivě usilující odvrátit věřící od Božího království. Hlavní úkol, jejž si Kalvín vytyčil, je tento: zabránit tomu Zlému, aby si podmanil jeho město-církev; je to děsný zápas…

Aby bylo možné vést zároveň obě tyto bitvy, všechny prostředky jsou dovolené: jediné, na čem záleží, je dílo spásy: všeobecné spásy. Bude zde vládnout policejní a politický teror stejně jako v napadené republikánské Francii,⁶ ovšem ještě závažnější tím, že bude založen na náboženských principech. Mezi obyvatelstvem, jež souhlasilo se svým vlastním podrobením, mnozí oceňují režim, spolupracují s ním, udávají podezřelé „dozorcům“, tleskají represím. Ale jsou zde také ti, kdo ho odmítají (jejich počet se zvětšuje, pokud hrozný vůdce ukáže byť nepatrnou slabost): ti, kdo v něm nenávidí Francouze, cizince, ti, kdo mu mají za zlé, že jim narušil jejich pohodlí, ti, kdo – ač s ním v principu souhlasí – brzy shledali, že je příliš náročný (nejsou to ti nejméně násilní, poněvadž náboženství je v Kalvínově systému nerozlučně spojeno s veřejným životem), ti, kdo odmítají jeho teologii.

Je třeba také dodat, že tento neustálý dvanáctiletý boj se odehrává v dobových poměrech, kdy pověry rozdmýchávají kolektivní vášně. Necelé dva roky po Kalvínově návratu vypuká mor; Ženeva zažívá otřesné dny; obyvatelé se navzájem obviňují z toho, že jsou „rozsévači moru“, kteří, jak je dobře známo, v noci potírají závory u dveří mastí zhotovenou z mrtvoly osoby stižené morem. Čarodějnictví znásobuje zkázu: všude se mluví o očarování, uhranutí, lidech unesených démony. Za vší touto hrůzou vidí zlomyslní Kalvína: „Stěží lze uvěřit pomluvám, jež na něj Satan vztáhl v těchto dnech,“ říká Theodorus Beza, „neboť jemu samotnému bylo přičítáno vše, co se v Ženevě dělo.“ Je nezbytné mít toto všechno na paměti, chceme-li pochopit přísnost a to, co se nám jeví jako krutost teokratické diktatury. Psi, poštvaní na něj uličníky, ještě nic neznamenají, ani posměšky paní Perrinové, ženy velitele ženevských jednotek, bavící se tím, že jej porazila svým koněm; to, co je pro muže, jako je Kalvín, strašné, je pocit, že on sám nese na svých ramenou zodpovědnost za lid, jejž mu Bůh dal na starost a jenž by bez něj jistě skončil ve věčném zavržení.

Jak by se v podobných podmínkách mohl neukázat strašný v tom, jakým způsobem překonával překážky? Ať už přicházely odkudkoli! První překážkou, s níž se setkává, jsou pastoři, již, slovy Farela, byli „podprůměrní, nestřídmí, hrubí a hádaví“; dělali především tu chybu, že nebyli Kalvínovi podřízeni a že tu a tam chtěli upotřebit ve svém kázání učení o svobodném posouzení.⁷ Nejdůležitější z nich, Savojec Sébastien Castellion, nějaký čas pověřený vedením ženevské univerzity, veřejně diskutuje o kanonicitě některých částí Bible, interpretuje jinak než Kalvín některé verše vyznání víry: je silou sesazen a poté vyhnán z města. Následuje čistka mezi pastory, které nahradí spolehliví uprchlí francouzští protestanti.

Kromě náboženského vlivu musí Kalvín zápasit také s tím politickým. Aby církvi umožnil kontrolovat veřejný život, nemůže nechat moc v rukou lidového shromáždění, jejž může změna smýšlení od něj kdykoli oddálit. Rady, Velká a Malá, Rada šedesáti a Rada dvaceti, obdrží zákonodárnou iniciativu a právo navrhovat lidu soupis kandidátů, mezi nimiž bude moci zvolit syndiky,⁸ demokracie je umlčena. Leč objevují se mnohé reakce, jimž musí Kalvín čelit. Poté, co laičtí vůdci povolili ženevskému pastorovi Trollietovi kázat, se náboženský vůdce vzteká a ruší toto povolení. Obchodník Pierre Ameaux, člen Malé rady, jehož mimochodem mravní opatření poškozují v jeho obchodování s herními kartami, teokrata veřejně odsuzuje: „zlý člověk, ctižádostivý Pikard, hlasatel falešného učení“; Kalvín srší oheň a plameny, ohlašuje, že nevystoupí znovu na kazatelnu, dokud nevymůže odčinění této urážky; užaslá Ženeva vidí procházet svými ulicemi onoho význačného člena svého úřednictva, v košili, s holou hlavou a pochodní v ruce, hlasitě prosícího Boha o odpuštění svého poklesku. Vysoká šlechta to špatně nese, klan „libertinů“ začíná jednat: mezi jeho členy jsou vynikající reformovaní, stejně dobří křesťané, jako kalvinisté, ba i bývalí Kalvínovi přátelé (jako Ami Perrin, který byl jedním z nejaktivnějších činitelů jeho návratu); ovšem shledávají nyní, že reformátor zachází příliš daleko, a odmítají tuto církevní nadvládu nad svým městem. Kalvín pohotově odpovídá; míří na rodiny Favre a Perrin. Starý François Favre, Perrinův tchán, bývalý syndik, je odsouzen pro věc „bezbožnictví“. Jeho dcera, ta Penthesileia,⁹ jež se bavila tím, že povalila Kalvína hrudí svého koně, je obviněna z přehnané lásky k tanci, čemuž se ona pouze zasměje; hůře: nazývá ministra spravedlnosti „velkým špinavcem“. Je zkrátka a dobře uvržena do vězení, a poněvadž je podezřívána z toho, že má mezi strážci své lidi, celý personál žaláře je vyměněn, což ostatně nezabrání té Františkově¹⁰ v útěku. Co se týče jejího manžela, příhodná diplomatická mise ve Francii ho na čas vzdálí.

Události se stanou dramatickými s Gruetovou aférou. Tři dny po útěku paní Perrinové je na kazatelnu v kostele svatého Petra vylepen plakát obsahující výhrůžky pastorálnímu sboru: „vytrpěli-li jsme příliš, pomstíme se“. Autor pamfletu je objeven: Jacques Gruet. Je to jakýsi volnomyšlenkář, dosti vzdělaný, pochybných mravů. Udělají u něj domovní prohlídku; najde se Kalvínův spis, na jehož okrajích lze číst tato rouhavá slova: „Samé hlouposti!“, poznámky kritizující církevní předpisy a konzistoř, a dokonce zárodek dopisu francouzskému králi, prosící ho, aby se vrátil do Ženevy znovu nastolit starý pořádek. Byv zadržen, mučen a odsouzen k smrti, je Gruet popraven a jeho hlava přibita na pranýř.

Ve městě Ženevě, jak si snadno představíme, se takovéto příhody nemohly obejít bez nepokojů. Veřejné mínění bylo rozděleno. Lidé byli pro Kalvína, nebo proti němu. Jeho moc byla ve skutečnosti křehká: jediné volby mohly změnit většinu v radách. Fakticky byli v únoru 1548 „libertinové“ a „kalvinisté“ stejně početní. Ami Perrin, stav se syndikem, uvedl do chodu reakci. Zatímco pronásledování zahájená ve Francii Jindřichem II.¹¹ uvrhovala do Ženevy protestantské uprchlíky, jež Kalvín přijímal s otevřenou náručí, „perrinisté“ podali návrh zákona vyžadujícího k získání městského práva dvacet pět let pobytu: tento úder mířil na samotného Kalvína. Ve stejné chvíli byl rozšířen – mimochodem starý – list, v němž se Kalvín tvrdě vyjadřoval o úřednictvu. Po několik týdnů si kladl otázku, zda nebude nanovo nucen jít do exilu. Ale návrh zákona byl těsně zamítnut. Bude Kalvín, opíraje se o francouzské běžence, moci pevně zbudovat své dílo?

Ne, ještě ne, neboť v samotném středu těchto imigrantů se ozývaly hlasy proti jeho teologii, již všichni protestanté z Francie jen těžko přijímali. Nejprudší ze všech byl hlas bývalého karmelitána Jérôma Bolseca,¹² který se usadil na ženevském předměstí ve Veigy jako lékař. Protože byl zanícený pro teologii, přicházel často, aby se účastnil pátečních „kongregací“,¹³ kde ti nejvzdělanější probírali dogmata a doktríny. Ovšem on se bouřil proti absolutní predestinaci podle Kalvína. Připustit ji bylo „udělat z Boha tyrana nebo Jupitera“; připojoval, že tato nelidská myšlenka se nikterak nenachází u svatého Augustina, kde ji Kalvín údajně čerpal. Byv zatčen – ostatně ve vězením s ním bylo velmi špatně zacházeno – Bolsec odolal a dokonce označil svého nepřítele za heretika, autora učení odporujícího Písmu svatému. Kalvín, dotčen na nejcitlivějším místě, se bránil se stejnou silou, požaduje názor církví v Bernu, Basileji, Neuchatelu. Neznamenala snad pro něj tolerance učení proti predestinaci to, že dovoluje zničení základů svého díla? Rozsudku, v nějž doufal, se mu však nedostalo. Jestli jej Farel z Neuchatelu podpořil, Basilej a Bern mu poskytly jen málo přísné odpovědi. Malá rada neměla v úmyslu nechat Bolseca zahynout; omezila se na to, že ho vyhnala.¹⁴ Nikdo se v tom nemýlil: toto nebyl Kalvínův úspěch.

Zima na přelomu let 1552–1553 znamenala rozhodující obrat. Mnozí uvažovali nad tím, zda reformátor nebude podruhé vyhnán z města. On sám vyjevil Radě, že by byl raději zbaven svého úřadu než „v něm tolik trpět“. Trolliet, jehož zbavil kazatelské služby, se ujal Bolsecových tezí a rozviřoval diskusi: byv pohnán před Radu, těžil ze zastavení vyšetřování. Všichni „libertinové“, všichni přátelé kliky Perrinovy a Favrovy, všichni hospodští, jejichž hospody Kalvín nechal zavřít, všechny dívky, které rády tančily, a ti, kdo rádi pili, a ještě mnozí další se sjednotili s cílem učinit konec Pikardově diktatuře. Ve volbách roku 1553 antikalvinisté získali většinu. Pastoři byli vyloučeni z rad; uprchlíci, již dosud neměli městské právo, byli podřízeni utlačovatelským opatřením. Byl toto konec Kalvína v jeho městě-církvi? Náhle jedna vzrušující záležitost obrátila situaci, úděsná záležitost, tak napjatá, tak patetická, že je nutno ji znovu zasadit do ovzduší těchto měsíců, aby ji bylo možno pochopit: záležitost Serveta.

Zdroj: DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution
religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 458–466. Les grandes études historiques, 72.

Přeložila Kristýna Jančíková

Děkuji panu prof. PhDr. Petru Kylouškovi, CSc., z Masarykovy univerzity za pomoc s překladem citace z ženevské matriky na začátku této kapitoly.