Válka mezi Františkem I. a Karlem V. začala už potřetí; lotrinské cesty byly nejisté, ucpané skupinami pocestných. Kalvín byl tedy nucen zvolit jižní cestu, přes Savojsko a Ženevu, kde jej čekal jeho osud.

Ženeva tehdy byla říšským městem, malým samostatným státem, tím víc žárlivá na své svobody, čím víc se jí zdálo, že jsou tyto svobody ohrožovány jejím obávaným sousedem, vévodou savojským, jehož pozemky, včetně Bugey,1 země Vaud a Valais,2 ji obklopovaly ze všech stran. Vláda tu v té době byla vykonávána zároveň biskupem a zároveň lidem, který vyslovoval svá přání v Generální radě neboli ve Shromáždění, jež předávalo svou moc dalším třem radám, jež měly každá svou funkci, Malé radě, „Radě šedesáti“ neboli Senátu a „Radě dvou set“ neboli Velké radě. Tento smíšený systém způsoboval časté třenice, protože Ženevané podezřívali svého biskupa, že se spolčil se savojským vévodou, na jehož území se rozkládala biskupova diecéze.

Pronikání reformačních myšlenek do Švýcarska situaci neulehčilo. Tyto myšlenky zde získaly důležitou pozici, navzdory porážce reformovaných kantonů v německém Švýcarsku v Cappel3 v roce 1531. Na popud Bullingera,4 Zwingliho5 nástupce v Curychu, a tří odvážných kazatelů, Guillauma Farela, Pierra Vireta a Antoina Fromenta, se „zakously“ do Neuchâtelu a Moratu.6 Bern, konvertovaný k reformaci, působil na celkovou rovnováhu svými politickými silami, které byly značné. S Freiburkem, jenž zůstal katolický, a s Ženevou vytvořil ligu spojenců (konfederační ligu) – Eidgenossen, Hugenots7 –, aby byla zachráněna jejich společná svoboda. Následkem toho nové učení, pro které byli Berňané získáni, rychle proniklo do města u Ženevského jezera.8 V roce 1532, při příležitosti hlásání odpustků, přikázaného Klementem VII., byly vyvěšeny „protestující“9 plakáty. Katolické autority se pokusily reagovat. Ale o dva roky později, když se biskup stával čím dál tím víc nepříjemným, musel zmizet, zanechav samotné mistry demokratických rad, již ze vzpoury proti němu nechali volné pole působnosti reformovaným kazatelům. Byla uspořádána velká veřejná „disputace“ mezi protestanty a katolíky, v níž zvítězili ti první jmenovaní, přinejmenším podle názoru poroty. Katolíci, zuřiví z toho, že jim byla zakázána mše,10 přivolali savojského vévodu a svého biskupa, který uprchl do Annency, aby vzpurné město bylo pokořeno silou. Tato malá válka skončila vítězstvím Ženevy; posíleni Berňany a Františkem I. – kterého savojský vévoda nedávno předtím opustil, aby se spojil s císařem – odrazili svobodní občané s těžkými ztrátami obléhatele. Toto vítězství (1535) podpořilo vítězství reformace ve městě, z důvodů, jak vidíme, spíše politických než náboženských.

Muž, jenž se nejaktivněji zapojil do všech těchto věcí, neúnavný kazatel, odvážný velitel v boji, oživovatel a organizátor, byl Guillaume Farel (1489–1565) z Dauphiné,11 bývalý žák Lefèvra d’Étaples, který přijel do Ženevy po neúspěšném pokusu v Montbéliard. Podivný mužíček, vskutku, jakýsi rezavý gnóm, s obličejem posetým pihami, s krvavýma očima, s obrovskými rty. Ať už stál čelem k davu, nebo k jedinému posluchači, jeho hlas byl vždy na nejvyšším tónu; žíly na jeho krku nabíhaly, stále vypadal, jako by řečnil nebo někoho proklínal. K tomu byl inteligentní, a to dost na to, aby si přesně uvědomoval své vlastní hranice a přál si pro sebe skromné, avšak potřebné místo nového Jana Křtitele blízko nového Mesiáše. V této Ženevě zmítané nepřátelskými klany – katolíci stále měli jistou moc – se pokusil položit základy „evangelického“ města, organizovat pravidelné bohoslužby, nabírat klérus, uvědomoval si však, že výsledky jeho snahy jsou chabé. Jeho zásluhou bylo, že rozeznal v Kalvínovi muže, jenž naplní to, o čem on snil.

Seznámil je du Tillet – tehdy ještě „protestant“. Pobýval v Ženevě, když tam Kalvín přijel strávit jednu noc v noclehárně blízko brány Cornavin. Angoulêmský kanovník12 upozornil Farela. Zapálený Dauphiňan se nahrnul do útulku a mezi ním a poutníkem se odehrála pozoruhodná scéna, na niž si Kalvín uchová nepříjemnou vzpomínku po celý život. Křiče, gestikuluje, máchaje širokými rukávy ve vzduchu, vyzýval Farel Kalvína, aby, ve jménu Božím, zůstal v Ženevě a chopil se úkolu, jejž mu on, zvěstovatel, ukazoval. Opatrný Pikard se pokoušel tomuto úkolu vyhnout; měl „v plánu nějaká důležitá studia, pro něž si chtěl vyhradit volný čas“. Rusý mužíček pro něj neměl pochopení a s nafouknutým krkem, bradku zmítanou mstivými otřesy, křičel na svého kolegu, že požádá Boha, aby proklel klid jeho studií, pokud odmítne pracovat na potřebném díle. Tato kletba „zděsila“ Kalvína, který se vzdal. Jeho cesta se tedy skončila zde.

Byl jmenován „lektorem Svatého Písma v ženevské církvi“ a brzy pověřen také tím, aby proslovoval kázání a staral se o náboženskou organizaci; Kalvín dal do služeb komunity reformovaných své vynikající dary logického a přísného Francouze. Situace, kterou zde nalezl, nebyla zrovna nejlepší. „V této církvi,“ musel později poznamenat, „nebylo v podstatě nic. Kázalo se a to bylo všechno. Všechno bylo ve zmatku.“ Ve skutečnosti se Ženevané, reformovaní z politických důvodů, nestarali ani v nejmenším o náboženské otázky. Kázání mistra Kalvína v kostele svatého Petra měla jen malý úspěch. Nicméně když byl pověřen misií na setkání v Lausanne, kde se opět konala „disputace“ mezi katolíky a protestanty, a potom misií v Bernu, kde došlo k pokusu o sjednocení mezi luterány a zwingliány, ukázal se jako prvotřídní polemik, řečník s údernými argumenty: jeho vliv v Ženevě vzrostl. Předsevzal si tedy uskutečnit program o třech bodech, jejž stanovil společně s Farelem: nahradit katolický kult kultem protestantským, formulovat doktrínu, již by bylo možno předepsat všem občanům, upevnit kontrolu nad životem a mravy města. Články o církevní disciplíně („Les articles sur la discipline ecclésiastique“), počínaje listopadem 1536, dosáhly prvního cíle: kostely, z nichž se staly „chrámy“, byly zbaveny výzdoby, jejich obrazy zničeny, samotné kříže, „prapory papežské ďábelskosti“, odsouzeny; bohoslužba byla zredukována na modlitby, kázání, zpěv žalmů. Prý si přál, aby byla večeře Páně slavena poměrně často, možná jednou měsíčně, pod vlivem Berňanů však musel přijmout, že bude slavena jen třikrát nebo čtyřikrát do roka. O několik měsíců později, v únoru 1537, mířilo ke splnění druhého cíle Vzdělání ve víře („L’Instruction et Confession de foi“),13 jakýsi katechismus, jenž byl výňatkem z Instituce („Institution chrétienne“); Rada dvou set vyhlásila, že všichni občané města musí pod hrozbou trestu přistoupit na tento předpis; několik mírumilovných anabaptistů a francouzský pastor Caroli, který se opovážil tvrdit, že tenhle kalvinismus je druhem ariánství, byli vyhnáni.

Věci se přestaly dařit, když se Kalvín a jeho druhové pokusili přistoupit ke třetímu kroku: reformě morálky; město, ujišťovali se, toho mělo hodně zapotřebí. Leč Ženevané usoudili, že nevyhnali biskupa a nezmlátili Savojce proto, aby se jim klika Francouzů míchala do života a učila je, jak mají žít. „Síla církve je v disciplíně,“ hlásal z kazatelny ten strašný mladý muž, „a síla disciplíny je v exkomunikaci.“ V důsledku toho požadoval vytvoření orgánu, jenž by byl pověřen odstraněním občanů se špatným chováním od stolu Páně. Reakce byla bouřlivá. Kolem několika vlivných šlechticů, kteří hráli slavnou úlohu v boji proti Savojcům, se vytvořila skupina přátel svobody, „libertinové“, jak se tehdy říkalo. V ulicích bylo slyšet vyzpěvovat posměšné písničky na adresu dnešních vládců:

Rusý ďábel,

Černý démon!

Mistr Guillaume

Mistr Jan!

A v noci byla klidná Ženeva, která toho nikdy moc nezažila, sužována sarabandami masek, jež přicházely zpívat nevhodné refrény a křičet urážky až pod okna Farelova a Kalvínova. Nakonec při volbách v roce 1538 přešla ve všech radách většina na stranu odpůrců reformátorů. Za účelem zahanbit Francouze rozhodla Velká rada, že se eucharistie bude podávat po bernském způsobu, to znamená přibližně jako luteráni, s nekvašeným chlebem, nikoliv s obyčejným chlebem, jak to učil Kalvín; načež bylo jistým ediktem zakázáno „všem kazatelům zasahovat do státních záležitostí“! Kalvín, zřetelně zasažen, protestoval; zakázali mu od té chvíle promlouvat k lidu. To všechno vedlo ke vzbouření: příznivci reformátorů se postavili na odpor, jejich nepřátelé přicházeli pokřikovat k jejich dveřím: „Do Rhôny! Do Rhôny!“ nebo je hostili ranami z hákovnice.

Připraviv převrat se svými přáteli Farelem a Couraudem, vystoupil Kalvín o Velikonocích 1538 v katedrále svatého Petra přes zákaz na kazatelnu, vznesl hlasitý protest proti rozhodnutím rad a oznámil, že se odmítá podávat přijímání rozdělenému, svatokrádežnému, rouhačskému lidu. Exkomunikoval celé město! Hrozbám smrti a náhle taseným mečům navzdory odmítl odvolat své ohromující rozhodnutí. Jen o vlásek nedošlo ke krveprolití. Ovšem nazítří lidové shromáždění potrestalo viníky vyhnanstvím. „Budiž,“ zvolal Kalvín, „kdybychom sloužili lidem, byla by to špatná odměna; ale my sloužíme většímu Pánu a On nás bohatě odmění!“14

 

 

 

1 Bugey byl historický region rozkládající se přibližně mezi Lyonem a Ženevou. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

2 Jména dvou švýcarských kantonů. (pozn. překl.)

3 Německy Kappel am Albis, obec v curyšském kantonu, kde se odehrály dvě „kappelské války“ mezi katolíky a protestanty; při druhé z válek byl v roce 1531 zabit reformátor Ulrich Zwingli. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

4 Heinrich Bullinger (1504 –1575), švýcarský reformátor. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

5 Ulrich Zwingli (1484–1531), švýcarský teolog a první představitel švýcarské reformace. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

6 Švýcarská města (Neuchâtel je i název kantonu). (pozn. překl.)

7 Zdá se, že právě z tohoto názvu vzniklo slovo hugenot, které sloužilo k označování protestantů ve Francii. Hugenot je zřejmě deformace slova Eidgenossen pod vlivem jména Hugo (z Hugo Besançon, vůdce švýcarských vlastenců). Je zábavné zmínit prapodivné etymologie, jež byly tomuto slovu přiřazovány. Étienne Pasquier tvrdí, že lidé z Touraine (hist. region; pozn. překl.) věřili v existenci nočního ďábla pojmenovaného Hugon a že kvůli tomu, že se kalvinisté shromažďovali v noci, byli přezdíváni „Huguononi“. Castelnau nás ujišťuje, že hugenot byla bronzová mince za Huga Kapeta; říct „to jsou hugenoti“ znamenalo říct „za moc nestojí“. De Brieux, ještě komičtější, nás ubezpečuje, že když jistý kalvinistický kazatel zakoktal na začátku přísahy, jež začínala slovy „Huc nos venimus“, dav zopakoval: „Huc, huc, hugenot!“ V Condého pamětech čteme, že reformovaní „usurpovali“ jméno „aignos“, což je dosti přesné, poněvadž v politické lize Eidgenossen byli freiburští katolíci.

8 Rozuměj do Ženevy. (pozn. překl.)

9 Ve francouzštině se „protestant“, „protestantský“ a „protestující“ vyjadřuje jedním slovem. (pozn. překl.)

10 Roku 1536 byly v Ženevě zakázány katolické bohoslužby. (pozn. překl., zdroj: Wikipedie)

11 Historická francouzská provincie. (pozn. překl.)

12 Rozuměj du Tillet. (pozn. překl.)

13 Celým českým názvem Vzdělání ve víře: katechismus a Vyznání víry z r. 1537, vyšlo v Praze v Ústředním církevním nakladatelství v roce 1953. (pozn. překl.)

14 Tato věta, vyřčená ústy teologa, který nevěřil v účinnost dobrých skutků, je přinejmenším nečekaná.

 

Zdroj: DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 434–438. Les grandes études historiques, 72.

Přeložila Kristýna Jančíková

 

Předchozí část viz:

Jan Kalvín 1: Jan Kalvín pětadvacetiletý

Následující část viz:

Jan Kalvín 3: Štrasburg, Bucer a "Instituce" ve francouzštině 

Jan Kalvín 4: Autor "Instituce"

Jan Kalvín 5: Kalvinismus

Jan Kalvín 6: "Podivuhodné boje"

Jan Kalvín 7: Hranice Michaela Serveta

Jan Kalvín 8: Vítězství "Božího zástupce"