Veliký spisovatel, první mezi mistry moderního francouzského jazyka; nemohli bychom mluvit o Kalvínovi, aniž bychom mu vzdali hold, který mu na tomto poli patří. Katolíci, protestanti, volnomyšlenkáři, od Brunetièra po Brunota, od Petita z Jullevillu k Morçayovi, od Lefranca k Plattardovi nebo Pannierovi, všichni, kdo mluvili o jeho stylu, se shodují na tom, že jeho přínos jazyku, jímž se bude brzy vyjadřovat svatý František Saleský a Montaigne, Pascale a Bossuet, byl velký.

V Kalvínově literární produkci zaujímá Instituce přední místo; přitom tvoří pouze její minimální část, čtvrtinu francouzské tvorby, jež je pouze pětinou celkového díla, neboť tento pracant psal hodně, a především v latině. Jeho dopisy, traktáty a pamflety jsou samozřejmě velmi zajímavé pro studium jeho života, myšlenek i vlivů, které na něj působily. Avšak to základní z jeho doktríny, rozhodné svědectví, jež měl přinést světu, stejně jako plnost jeho literární formy, najdeme v Instituci, v knize, kterou napsal ve dvaceti čtyřech letech a kterou po celý svůj život nepřestal opravovat, přetvářet, ztlušťovat, až do svých posledních let.

Pokud vůbec někdy nějaké dílo ve své realizaci odpovídalo záměru, jejž měl autor, když je začínal, tak je to tento traktát, kde se vše zdá být prozíravě kalkulováno, aby vyučovalo, získávalo, ukazovalo a soudilo. Ihned zaujme svou jednoduchostí, střízlivostí slovní zásoby. Jsme tu svědkem něčeho zcela opačného, než byly pedantské zmatky upadající scholastiky; termíny používané v Instituci jsou ty, jimž mohli rozumět řemeslníci, ženy v domácnosti, kolportéři a vesničané. Frapantní formulace bohatého smyslu, plné, dovedně vyvedené. Důležitá slova jsou jasně zdůrazněna. Pochmurný a přímý, tento styl kladl na dosah lidu – a v tom bylo vpravdě nebezpečí pro katolicismus – osobní myšlenky s logickou přesvědčivostí. To vše bylo chtěné; autor to sám řekl, a to několikrát: „Všichni,“ poznamenává, „vědí, jak dokážu protlačit argument a jak precizní je stručnost, se kterou píši.“

„Protlačit argument“, to bychom nedokázali říci lépe. Dobře „dovozovat“, „kárat“, „přibližovat se lidem“, „žádat“ jsou u něj samozřejmé úmysly; vede proces stejně tak, jak vystavuje své myšlenky. Odtud geometricky přesný pořádek jeho statí, logický plán a – jistě – dialektická pevnost jeho argumentů. Nikdy nezbloudí ani neodbočí, a to ani v případě, když jsou jeho myšlenky poněkud zastřené (například mluví-li o večeři Páně). V protikladu k Rabelaisovi, jenž píše jako burgundský strom, jehož listy a větve se rozrůstají do všech směrů, Kalvín míří přímo k cíli, nenechaje se ničím vyrušovat. Exceluje v myšlenkové hře. Oproti středověkému myšlení, jež se obvykle utíkalo k za sebou řazeným dedukcím vloženým do krátkých vět, on zná tajemství větné architektury, kde se všechny části uspořádávají kolem ústřední myšlenky, aby zaznamenal příčinu, následek, zkrátka všechny vztahy, které vytvářejí ucelenou myšlenku. Francouzština, zvláště vyprávění na způsob iluminací, mu vděčí za smysl velké kompozice a perspektivy, umění periody, jež zcela postihne ducha v jeho plnosti. Toto všechno je nádherně nové.

Nevýhody tohoto stylu jsou přesným opakem jeho vynikajících zásluh: hrozí mu, že bude suchý, monotónní, jednobarevný. Jeho věta je nevzrušená. „Smutnější styl,“ řekl Bossuet, srovnávaje ho s tím Lutherovým a soudě o něm mimochodem, že je „souvislejší a přísnější“. Je tento soud spravedlivý? Nezřídka jsou přítomny živé obrazy udržující pozornost v bdělém stavu; nacházíme zde přísloví, přirovnání, jež rozveselují. Kalvín si neodpírá familiární, ba dokonce vulgární termíny, ani slovní spojení z pikardského kraje a právnický žargon. Je přirozené, že v porovnání se jeho barvitým současníkem Rabelaisem se zdá, že má „chudou paletu“.1 Pokud ale položíme paralelně vedle sebe některou z jeho period – například tu z dedikačního listu králi („Epître dédicatoire au Roi“) a jednu z těch, kde se snaží Gargantua, převaha je zjevná: síla a krása stojí na Kalvínově straně.

„Styl je člověk“; od té doby, co Buffon pronesl tento axiom, se snažíme skrze způsob, jímž je kniha napsána, poznat jejího autora. Existuje jen málo literárních děl, která by, tak jako Instituce, prozrazovala tolik o tom, kdo je vytvořil; to je také to, co tvoří limity tohoto díla. Přísné, logické, obsáhlé a silné, zůstává toto literární umění dílem velkého intelektuála, tak málo básníka – ačkoli Kalvín si myslel, že jím je – jde v něm pouze o bezchybnou myšlenkovou hru. Necítíme zde ten blažený hlad po vědění, ze kterého radostně šílel Rabelais. Žádná známka toho, že by se reformátor zajímal o objevy, jež začínaly uchvacovat učence (například Koperníkův objev rotace Země v roce 1530, o kterém Kalvín nevěděl ještě v roce 1560). Rovněž žádná – nebo skoro žádná… – zmínka o tom, že by miloval lidi v jejich bídě a v jejich slabosti s tou bratrskou vřelostí, která jediná dojímá srdce. Luther byl celý pryč z květin, ptáků, dětí. Kalvín si nedovolí tyto slabosti; jsme přímo bolestně dotčeni, čtouce z jeho pera, že děti jsou „malé odpadky“.2 Jeho tón je nadšený jedině ve chvílích, kdy mluví o Bohu, jeho slávě, cti, moci; je třeba přiznat, že v těchto momentech je veliký.3 A tato vzepětí zápalu dodávají smysl celku: připomínají nám, ve službách jaké strašné doktríny je tento styl s kovovými odlesky, přísný a čistý jako povinnost.

 

1 Rozuměj zásobu výrazových prostředků. (pozn. překl.)

2 „De petites ordures“ by mohlo též být přeloženo jako malá psí lejna – předpokládejme, že až takto expresivní Kalvín nebyl. (pozn. překl.)

3 Rozuměj veliký spisovatel. (pozn. překl.)

 

DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, Les grandes études historiques, 72, s. 444-446.

 

Přeložila Kristýna Jančíková

 

Předchozí části viz:

Jan Kalvín 1: Jan Kalvín pětadvacetiletý

Jan Kalvín 2: V Ženevě hugenotů

Jan Kalvín 3: Štrasburg, Bucer a "Instituce" ve francouzštině 

Následující část viz:

Jan Kalvín 5: Kalvinismus

Jan Kalvín 6: "Podivuhodné boje"

Jan Kalvín 7: Hranice Michaela Serveta

Jan Kalvín 8: Vítězství "Božího zástupce"