Po upálení Michaela Serveta se Kalvín Ženevanům jevil jako obránce Božího slova a ten, kdo zachraňuje víru. Jeho autorita, ještě večer před tím zpochybňovaná, byla založena na neochvějných základech. Nebyli snad jeho nepřátelé, kteří podporovali rouhačského Španěla, sami odsouzeni? Poslední pokusy „libertinů“ byly k smíchu, byly ovšem nelítostně potrestány: spiknutí po pitce vyústilo v kruté stíhání – dva skromní převozníci, bratři Comparetové, byli popraveni a kusy jejich těl rozsekány a vystaveny před branami města; jeden z Berthelierových, jenž se do věci zapletl, byl sťat; všichni ostatní vedoucí klanu uprchli a byli kontumačně odsouzeni k smrti.

Až do konce svého života – po více než deset let – byl Kalvín neomezeným vládcem Ženevy. Únorové volby roku 1554 zvrátily většinu v jeho prospěch: tři syndikové ze čtyř byli jeho přáteli a několik týdnů poté i ten čtvrtý. Od té chvíle ženevští úředníci pracovali ve shodě se svým „evangelíkem“. Konzistoř získala právo rozhodovat bez zásahu rad o tom, kdo bude přijat ke stolu Páně. Uspěl-li však Kalvín v tom, že uchránil náboženskou moc od zásahů té politické, opačně to ani trochu nefungovalo: pod záminkou ochrany morálky zasahovala konzistoř v nesčetných oblastech. „Jsme Boží zástupci!“ říkával Kalvín často svým kolegům; jak by s takovým titulem mohli nechtít šířit všude Boží zákon? Kalvín navíc dokořán otevřel bránu k ženevskému občanství francouzským uprchlíkům, aby si mohl být jistější voličskou základnou. On sám skromně čekal šest let, než si nechal udělit městské právo; ke své všemocnosti toto oprávnění nepotřeboval. Také na mezinárodním poli vládla pro něj příznivá situace: zvyšující se hrozba Savojce Emmanuela-Philiberta,¹ vítěze u Saint-Quentin v roce 1577² a přítele španělského krále Filipa II., shromáždila vlastence okolo vůdce a dokonce přivedla k podpisu spojenectví se Ženevou i Berňany, kteří opustili „libertiny“. Napříště nic nemohlo Božímu zástupci překážet v uplatnění jeho teokratických principů.

Církev „vztyčená“ Kalvínem se vyznačovala svou organizací. Církevní vláda zahrnovala čtyři stavy: pastory, doktory, starší a diákony. Nejdůležitější byli ti první; nebyli to kněží v katolickém slova smyslu a oženivše se žili jako ostatní věřící, což jim ale neubíralo na velmi zřetelném náboženském charakteru a byli také pečlivě formováni. Měli trojí úkol: zvěstovat Boží slovo, tedy kázat, vzdělávat, povzbuzovat, obnovovat; každou neděli bylo v každém chrámě alespoň dvakrát vyučování a v týdnu jednou až třikrát; ve Svatém Petru bylo dokonce jedno denně. Udělovat svátosti, čili křtít a čtyřikrát do roka předsedat večeři Páně. Konečně utěšovat nemocné: žádný věřící nezůstal tři dny ležet na lůžku, aniž by ho kdo navštívil. Jednou týdně se všichni pastoři shromáždili do „kongregace“ za účelem studia Písma, rozhodování o společném postupu a také k vzájemnému cenzurování. Doktoři nevykonávali žádnou službu ve vlastním smyslu slova; byli to církevní intelektuálové, již měli udržovat čistotu doktríny a formovali mládež, ve školách a v akademii. Starší byli vyslanci křesťanského společenství, vybraní radami mezi těmi nejmoudřejšími. Nakonec diákoni měli na starost materiální úkoly, zejména skutky ve prospěch chudých a nemocných. Na vrcholu této dobře vystavené stavby čněla konzistoř; byla tvořena dvanácti staršími (vybranými radami) a šesti pastory zvolenými svými kolegy; scházela se ve čtvrtek každého týdne; jejím úkolem bylo zajistit jednotu víry, dohlížet na návštěvnost bohoslužeb a rovněž kontrolovat počestnost mravů. Nástroje jejího vlivu byly účinné: napomenutí, které s sebou neslo povinnost veřejného pokání; exkomunikace, jež prakticky odřízla toho, na koho byla uvalena, od veškerého společenského života; a konečně udání světské moci. Předpis zřizující tuto náboženskou instituci také určoval, v jakém duchu se měla moc konzistoře vykonávat: „ať toto vše je natolik mírné, aby nikdo nebyl zatížen jakoukoli přehnanou přísností, podobně ať tresty jsou pouze lékem, jenž podmaní – to znamená přivede – hříšníky našemu Pánu.“ Dojemná zásada: její naplnění bylo poněkud méně jemné a mírné…

Neboť proto, aby bylo možné dohlížet na neporušenost víry a počestnost mravů, je zřejmé (poněvadž lidé jsou „hovada“ a od přirozenosti hříšní), že není jiného prostředku, než je k tomu donutit: „Je třeba,“ řekl doslova Kalvín, „zajistit jejich dobro, ačkoli ho mají.“ Ženevské konzistoři nelze upřít tu zásluhu, že tímto způsobem obstarala mnoho dobrého pro ty, kdo jí byli podřízeni. Upřímně řečeno, Ženeva tehdy zažila morální diktaturu, jaká nemá v historii obdoby; začala již návratem Kalvína roku 1541, ale pokračovala, stále se zdokonalujíc. Policisté – „Strážci“ – dohlíželi na vše, až do největší intimity domácností. Kdokoli špatně smýšlel nebo se špatně choval, byl potrestán bratrsky krutým způsobem. Suďme to!³

Rádi tancujete? Vězení. Rádi se chodíte napít do skříňky s likéry? Vězení. Hrajete karty? Zase vězení. Čtete v koutku u krbu Zlatou legendu⁴ nebo Amadise Waleského⁵? Pořád vězení! Ženo,
splétáte-li si příliš pečlivě vlasy, nosíte-li nabírané rukávy a boty podle módy, pořádná pokuta vás odvrátí od těchto způsobů, jimiž je Bůh „vážně urážen“. Holiči, ani nepomýšlej na to, že bys nějakému náhodně procházejícímu duchovnímu udělil tonsuru, ani ty, zlatníku, že bys vyrobil kalich: to jsou případy, za které se platí životem. Mumlat requiescat in pace⁶ na hrobu milované bytosti, to je prohlásit se za rouhače a kacíře, ale stejně tomu je, když se někdo odváží říci, že francouzští utečenci zabírají moc místa, nebo, ještě hůře, tvrdit, že – koneckonců – papež je možná poctivý člověk. Zanotovat si satirickou píseň proti Kalvínovi je zločin; usnout při jeho kázání vážný přestupek. Jedna mladá žena byla vyhoštěna za to, že řekla: „Bohatě nám stačí, co kázal Ježíš!“ a nějaký oráč zatčen, protože nazval své krávy „rohatými“, kterýžto přívlastek páni pastoři vyhradili ďáblu. Nikdo této péči neunikne: dvě malé děti byly švihány proutky, neboť snědly za dva florény koláčů odcházejíce z bohoslužby, a jeden chlapec byl málem popraven, protože – dostav od matky pohlavek – jí ho vrátil. Docházíme k takovým extrémům, že před tím musíme couvnout; například když je učiněn pokus nahradit útulky „opatstvími“, kde jediným dovoleným rozptýlením je četba Bible, nebo když je zamýšleno nahradit obvyklá křestní jména Izajáši, Jákoby, Rebekami a Abrahámy. V jaké míře je Kalvín za tento režim zodpovědný? Zajisté je nutné ponechat část zodpovědnosti jeho spolupracovníkům z konzistoře nebo městským úředníkům, kteří s ním soutěžili v nekompromisnosti. Cituje se i případ jedné ženy, jež byla uvězněna, protože mu veřejně nadávala, a poté na jeho žádost propuštěna. Těžko si, nicméně, představíme, že by byl nevěděl o této policejní šikaně; a že například během jediného roku mělo tři sta osob opletačky kvůli špatnému chování na jeho kázáních.

Ostatně jako opravdový diktátor „Boží zástupce“ nepohrdal tím „opatřovat“⁷ svému lidu materiální dobro ve stejné míře jako to duchovní. Ženeva mu jistě vděčí za obdivuhodné nemocnice, noclehárny, dílny. Zavedl do města vlněný a hedvábný průmysl, jenž byl příčinou jeho⁸ zbohatnutí. Ekonomická organizace města za Kalvína by si zasloužila samostatnou studii; zákony proti růstu cen byly neúprosné, ale účinné; vlastně všechny produkty podléhaly zdanění. Jistý edikt přikázal házet do Rhôny všechny zkažené potraviny, pod trestem uvěznění. Jsme překvapeni, když vidíme Kalvína psát dopis úředníkům, aby přijali výnos přikazující všem vlastníkům připevnit k oknům tyče, které by zabránily vypadnutí dětí. Jsme ještě o něco více udiveni, slyšíme-li ho vyžadovat ex cathedra, aby se dbalo na „čistotu latrín a na ty věci, o nichž není slušné mluvit.“ Ale všichni víme, že osudovost diktatur tkví v tom, že nakonec chtějí řídit všechno!

Nejvíce překvapující je, že Ženevané tolik let akceptovali tento režim. Pozdvihovalo je zvláštní nadšení, přesvědčení, že tvoří předvoj Boží armády, město svaté mezi všemi ostatními. Nebyla to pouze policie, kdo bránil jakémukoli vážnému protestu: bylo to také veřejné mínění, skrze strach, ale také skrze fanatismus. Kolikrát jsme neviděli odsouzené, v momentě jejich popravy, jak děkují Bohu a svým soudcům, že jim umožnili, aby – odčinivše své chyby – mohli doufat, že obdrží věčnou spásu! Vládla atmosféra předhánění se a rostoucí přísnosti; muž odsouzený Radou do vězení pro cizoložství se neuváženě odvolal k lidovému shromáždění, jež ho zkrátka odsoudilo k smrti…

Taková byla tedy Ženeva, město-církev, v době Kalvínova vítězství. Jeho drobný a zsinalý obraz vládl všem obyvatelům, již přijímali, že budou žít jen z něho. V ulicích ho skoro nebylo vidět; téměř nevycházel za jiným účelem než kázat, účastnit se „kongregace“ pastorů, nebo navštívit několik nemocných. Ač se budil za svítání – neboť skoro nespal – jeho slabost byla tak velká, že zůstával na lůžku téměř celé dopoledne. Jedl než jedno jídlo denně, velmi rychle, a po něm se půlhodinku procházel po svém pokoji nebo v zahradě, podle počasí.⁹ Někdy se rozptýlil s nějakým blízkým člověkem hrou s kotoučky¹⁰ nebo s klíčem.¹¹ Všechen svůj čas, nebo téměř všechen, trávil prací: jeho pracovní výkon nebyl snížen nemocemi a tělesným utrpením. Deset až dvanáct hodin denně psal: tím se vysvětlují rozměry jeho díla, jež tvoří padesát devět dílů in-octavo;¹² skoro čtyřicet tisíc stran. Theodorus Beza vypravuje, že kázal průměrně dvěstěosmdesátšestkrát za rok a že vyřkl až osmdesát přednášek ročně. Ještě je třeba připočíst objemnou korespondenci, opravu knih, časté konzultace; jaké dary ukazuje tato zázračná činorodost: bezchybnou paměť, oslnivou bystrost, nesouměřitelnou rychlost! A všechny tyto kvality se zdály být ještě více výjimečné vzhledem k tomu, že měly za nástroj takové slabé tělo, „spíše náznak těla“, říkal jeden z jeho přátel, šlachovité, vyschlé předčasným stářím a utrpením, na němž spočíval jakoby na šikmo krk, zapadlý mezi úzká ramena, hlava mrtvolné barvy, se špičatým nosem a dlouhou zašpičatělou (nyní již bílou) bradou, kde se zdály být živé jedině oči a jejich nesnesitelný pohled.

Zdroj: DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution
religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 473–477. Les grandes études historiques, 72.

Přeložila Kristýna Jančíková