Několik týdnů po volbách se formuje nová politická situace, která v mnoha oblastech dalece překračuje meze předchozí podoby polistopadového politického uspořádání. Sněmovní většina stran, které se neztotožňují s principy liberální demokracie, krok za krokem překonává ochabující odpor vůči novým poměrům, které jsou i po 28 letech spojeny pupeční šňůrou s naší totalitní minulostí. V dnešní situaci by bylo chybou pokoušet se analyzovat pouze jednotlivé detaily ve snaze porozumět tomu, co se odehrává v politice. Již dávno nemá význam používat slovo krize, protože jeho nadužívání navozuje atmosféru něčeho normálního, neznepokojivého, co v důsledku otupí naši schopnost rozpoznat dimenzi, o kterou se vzdalujeme od hodnotových pilířů, na kterých spočívá západní koncept svobodné společnosti i svobody jednotlivce.

Jestliže nejen v naší zemi, ale i v celém západním světě pozorujeme společenské změny, které již nastaly nebo se bezprostředně prosazují, musíme si uvědomit, že především v demokratické části světa takovéto společenské a politické změny nejsou příčinou, nýbrž důsledkem proměn ve společnosti. Jinak řečeno, mnohé představy a donedávna neotřesitelné principy byly výsledkem konsenzu, který byl sdílen lidmi s odlišnou hodnotovou a názorovou orientací a stvrzován jiným chováním, utvářen jinými mravy, než vykazuje společnost dnešní. Vznik středověku nebyl reprízou pozdní antiky. Zdá se mi, že vzniká nová podoba společnosti, která bude odlišná v mnoha ohledech od toho, co jsme zažili a nač spoléhala řada generací. To, co končí, není křesťanství, ale podoba moderní západní společnosti, Nicméně jedno staré heslo je užitečné i dnes: ora et labora.

Nastupující společenské změny v podobě měřitelných proměn společenských a politických institucí vycházejí z jasně projevené vůle občanů, kterou akcelerovala v našem systému přímá volba prezidenta, která jako všechny prvky přímé demokracie vede ke snadnějšímu otevírání dveří radikálním konceptům, protože ze své podstaty omezuje a často záměrně odmítá zavedený systém demokratických ústavních brzd a protivah. Většina politické reprezentace, která vzešla z říjnových voleb do Poslanecké sněmovny PČR, velmi ochotně navazuje na trendy, které do politiky vnáší již pátým rokem prezident Miloš Zeman. A upřímně řečeno, na nový rozměr výkonu prezidentské funkce si již česká veřejnost dávno zvykla a nejen průzkumy veřejného mínění dokazují, že největší část veřejnosti nejenže nevidí v takovém výkonu funkce žádný problém, ale dokonce jej vítá. Spojenectví bývalých komunistů v nejvyšších politických a státních funkcích s osobami registrovanými v seznamech StB a extremisty je přijímáno s takovou samozřejmostí, že jeho nepřijatelnost v 90. letech 20. století, která vedla dokonce k lustračnímu zákonu a zpřístupňování archivů komunistické Státní bezpečnosti, ostrakizaci extremistů včetně komunistů, působí dnes jako těžce uvěřitelná, snad i bláznivá anomálie.

Již jsme konstatovali, že i v západních zemích pozorujeme hluboké společenské změny, jako například úpadek tradičních politických stran. V posledních dvou letech buď zcela propadly, nebo historicky oslabily ve volbách sociálně demokratické strany. Současný standard západoevropského blahobytu pro nejširší vrstvy by přitom mohl být jednoznačně prezentován jako úspěch demokratické levice s programem „státu blahobytu“. Stále silněji prosazovaná agenda podpory menšinových práv a politický aktivismus, který se snaží zvýhodňovat nejen osoby s handicapem, ale i feministické a LGBT skupiny, se začíná potýkat s odporem tradičních vrstev levicově orientovaných voličů. Levicoví liberálové, reprezentující sami sebe jako pokrokový směr moderní levice, nastalou situaci interpretují jako rozcestí mezi liberální demokracií a populismem. Voliči nejen z nižších pater společenského žebříčku svoji současnou životní pozici pociťují jako osamělost a opuštěnost, ve které jsou odkázáni pouze na své schopnosti a síly tváří v tvář problémům a nevyzpytatelně rychle se měnícímu světu, se kterými si nevědí rady. Domnívají se, že je politici zradili, že se věnují jiným tématům, než která právě tíží jejich voliče. V těchto vrstvách se rodí přesvědčení, že ač se považují za znevýhodněné a vyloučené, tradiční levice je už nehájí a nezastupuje.

Se ztrátou důvěry se nepotýkají pouze liberálové na levici, ale liberální hodnoty obecně a s nimi i liberální demokracie jako forma politického uspořádání ve svobodné části světa. Propad kreditu liberalismu je jednou z příčin prohlubující se roztržky v alianci mezi západními pravostředovými liberály a konzervativci, která trvala po mnoho desetiletí. Politický vývoj od hospodářské krize ukazuje, že se nejedná o rozpor, který lze snadno překonat.

Pokud chceme příčinám názorového rozchodu mezi konzervativci a liberály, kteří tvořili jeden ze dvou pilířů poválečného politického uspořádání v demokratických zemích, porozumět, musíme se zaměřit na hodnotové a kulturní fundamenty moderního západního světa. Zřetelně nám to odhalila migrační krize. Evropští liberálové kromě svobody a zodpovědnosti zdůrazňovali i humanismus a solidaritu, namísto nacionalismu hájili otevřenou společnost, zastávali se nejen individualismu, ale prosazovali i právní stát, který garantuje každému občanovi nebývalou míru ochrany. To vše jsou hodnoty, které jsou nerozdělitelně spjaty s evropskými tradicemi opírajícími se o křesťanství. Liberálové na druhé straně chápou globalizaci jako dovršení procesu vytváření nové společnosti a vzniku nového člověka založeného na idejích osvícenství, které mimo jiné dnes reprezentuje multikulturalismus.

Konzervativci si uvědomují, že si při úsilí zabránit odlivu voličů k novým hnutím nemohou vystačit s tradičním nacionalismem. Ve snaze porozumět obavám ze ztráty bezpečnosti a hrozbě islamizace se odvolávají na evropskou kulturní identitu a křesťanské tradice. Definitivně tak nejen konzervativci, ale velká část voličů opustila jeden ze základních kamenů západní modernity vycházející z osvícenství spočívající ve víře v překonanost náboženství a pokrokovost sekularizace, kdy se náboženské víře připouští maximálně místo v soukromém životě člověka. Přitom jsou to právě konzervativci, kteří se snad nejvíce vzdálili své původní představě hodnotového ukotvení konzervativního myšlení, které bylo od Francouzské revoluce opozicí vůči kritice náboženství a odvolávalo se na transcendenci. Tento proces nebyl samovolný nebo nahodilý, ale věrně kopíroval pokles religiozity ve vyspělých zemích a chování voličů. Z programu konzervativců, včetně stran, které mají dosud křesťanství v názvu, byly postupně vypouštěny všechny hodnotové postoje, které z křesťanství vycházely.

Přesvědčení konzervativců, že se ve společnosti podaří obnovit vzájemnou důvěru mezi voliči a politickými elitami a důvěru společnosti k tradičnímu politickému uspořádání se střídáním vlád pravého a levého středu, trpí několika nesamozřejmými předpoklady, které nelze zajistit ani změnou politické rétoriky. Nejbizarnější je iluze, že lze do veřejného života vrátit křesťanské hodnoty bez křesťanství. Další iluze spočívá ve variantě téhož, totiž že je možné současnými prostředky a silami zastavit proces sekularizace ve společnosti, aniž by bylo třeba revidovat její osvícenské protináboženské kořeny. Je skutečností, že konzervativci se v uplynulých dvaceti letech v tomto směru příliš nevyznamenali. Neprosadili křesťanství a židovství jako základ naší západní civilizace do Evropské ústavy, nezabránili zbavení Rocca Butiglioneho nominace na eurokomisaře pro jeho nábožensky odůvodněné politické přesvědčení, nezabránili odstraňování symbolů křesťanství z veřejného prostranství a projevů křesťanství z veřejného života. Jedná se o kauzu křížů, které si obhájila pouze Itálie, nebo přejmenování Vánoc na „jakési (zimní) svátky“ nebo jak by to šlo přeložit do češtiny, odstraňování betlémů a vánočních stromků z amerických a evropských měst. Skóre českých konzervativců je ještě trapnější. Své domnělé protivníky častují nadávkou zařazující je mezi stoupence „pravdy a lásky“. Příznačný je odpor velké části domácích konzervativců proti církevním restitucím a smlouvě s Vatikánem, kterou parlament ani za deset let neprojednal, zpochybňování svátku Dne české státnosti na svatého Václava. O osobním příkladu většiny politiků ani nemluvě. Který z dnešních horlivců to s křesťanskou identitou Evropy myslí natolik vážně, aby se alespoň sám choval podle svých slov? Nevidíme, že by tito politici posílali své děti ve škole do náboženství, zastávali se církví a podporovali jejich působení ve společnosti i výdaji z veřejných rozpočtů.

Dnešní západní společnost se nacházejí v bodě, kdy sekularizace odstranila společně sdílený obraz světa založený na křesťanství, a nedokáže jej již nahradit žádnou moderní náhražkou. Důsledkem je ztráta konsenzu, který sdílely předchozí generace. Fragmentované vnímání světa a nejasná představa budoucnosti provází ztráta důvěry ve stávající elity, zpochybňování hodnot společenského života a pilířů, na nichž spočívá liberálně demokratický politický systém, tendence k extremismu, nárůst důvěry v konspirační teorie. Rozkol v názorové a politické alianci mezi konzervativci a liberály patří k aktuálním problémům, se kterými se po rozpadu kulturně křesťanské vize Západu potýkáme.

Změny ve společnosti, které probíhají podle představ osvícenských idejí vylučujících náboženství z veřejného života, jsou příčinou současných problémů západní liberálně demokratické politiky. Jejich řešení se neobejde bez nalezení jiného konsenzu, než jaký byl předpokladem poválečné aliance liberálů a konzervativců, a jako slepá ulička se ukazuje rovněž urputná snaha o pokračování v dosavadním kurzu prosazování agendy práv sexuálně nebo jinak definovaných minorit. Dříve široká společenská shoda, která se spokojila s konzumním materialismem jako poslední náhražkou v řadě sekulárních náboženství vytlačujících od osvícenství křesťanství, již několik let očividně slábne a ve veřejném životě selhává. Náboženství a z něj vycházející kultura jsou předpolím společně „sdílených hodnot“ a dosud úspěšného vývoje západního modelu světa a života společnosti. Dosažená míra sekularizace ve vyspělých zemích, zdá se, otřásla naším světem v jeho samotných základech. Bez změny postojů společnosti a jejího vztahu ke křesťanství nemohou být pokusy o nalezení řešení vedoucího k obnově liberální demokracie dlouhodobě úspěšné.