V jedné modlitbě k Duchu Svatému stojí, černé na bílem, tato invokace: „Ty, který nemáš jména...“ Skutečně může být Bůh bez jména? Když se měl stát člověkem Boží Syn, druhá osoba v Trojici, Otci záleželo na tom, aby dostal jméno, lidské jméno. A to jméno je pro nás posvátné, klaníme se mu, protože náš Pán je tak velice posvětil svým životem, svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Ale předtím, před vtělením, neměl Pán Ježíš jméno?
Informaci jsme se dozvěděli hned ve středu. Postupně se zpřesňuje a doplňuje. Žijeme v době informací. Ve městě Uvalde ve státě Texas v USA zastřelil osmnáctiletý Salvador Ramos v místní základní škole 19 dětí a dvě učitelky; předtím postřelil svoji babičku, která jej vychovávala; jeho samého pak zastřelil příslušník pohraniční stráže.
Co je to břemeno? Ve velké většině je to něco, co člověka tíží, tlačí k zemi, jeho nesení je spojeno s velkou námahou. Jsou různá břemena. Pán Ježíš ve svých slovech před tím, než podal největší a pro většinu z nás nepochopitelný důkaz skutečné lásky Boha k člověku – smrt na kříži – na nás vložil břemeno lásky. Toto břemeno lásky není člověk schopen nést a unést. Proto Pán slibuje a dává Ducha Svatého, Přímluvce, Utěšitele, Učitele.
„Rusalka chce být člověkem…,“ říká významná česká režisérka (oficiálně před zákonem ještě režisér, i když už se chystá k operaci). Ještě jako muž zdeformoval, jinak to nelze říct, také řadu shakespearovských hrdinek až k nepoznání. Nyní se chystá na Rusalku: „Cizí kněžna řeší, jak snadné by bylo v tomto machistickém světě být mužem, to je spíš politický a společenský pohled.“ A princ? Na konci opery „prohlásí, že je žena, i když ho všichni prohlašují za prince…“. Co by na to řekl Antonín Dvořák? Cosi jadrného?
13. května, na svátek Panny Marie Fatimské, jmenoval Svatý otec olomouckého arcibiskupa a moravského metropolitu Jana Graubnera arcibiskupem pražským. Nezaznamenal jsem jedinou reakci, osobní nebo mediální, která by tvrdila, že to není veliké překvapení. Je to překvapení. A taky veliký prostor pro spekulace. Když dovolíte, nechtěl bych jejich objem ještě zvětšovat. Spíše než spekulacím bych se chtěl maličko věnovat nakouknutí do dějin...
Přijali jsme v hojném počtu ukrajinské válečné uprchlíky – a zůstane naším diadémem, slávou našeho jinak nepříliš altruisticky zaměřeného národa, že velká většina Čechů je ochotna přinést pro své bližní i nějakou oběť. A to v čase, kdy i bez jejich příchodu máme starosti, především s inflací, jaké jsme si nedovedli představit. Že ovšem při tak velkém počtu uprchlíků musejí nastat i problémy, je nabíledni. Ale problémů s nimi je až neskutečně málo...
Milí čtenáři Skleněného kostela! Často mi v hlavě běží text, jaký bych ráda pro toto mé oblíbené internetové médium napsala, ale nějak nezbývá času nebo sil nebo obojího… Poslední dobou se mi v hlavě čím dál častěji honí vzpomínky na mládí. Vracím se do dětských let do své rodné slovácké dědiny Nivnice. Naposledy intenzivně, když do našeho kostelního sboru v Brně-Žebětíně začala chodit naše dcera se svými spolužačkami...
