V listopadu 1989 jsem byl studentem třetího ročníku gymnázia. Bylo mi 17 let a považoval jsem se za ateistu. V mé rodině nebyl nikdo v komunistické straně, a tak jako asi ve většině rodin jsme doma režim kritizovali a zesměšňovali. Bylo mi jasné, že s komunisty nechci mít nikdy nic společného...
Jestliže bych otázku, jak by vypadal můj život, kdyby dál pokračoval socialismus, dostal před pár lety, určitě bych se na ni pokoušel najít nějakou vědecky vyfutrovanou odpověď. Dnes se pokusím odpovědět jinak. Kromě svobody vnější, kterou k nám přinesla Havlova skupina, je však svoboda mnohem podstatnější, svoboda vnitřní. Myslím, že současný stav naší společnosti je známkou toho, že řada lidí spokojila pouze se svobodou vnější...
V poslední době se protrhl pytel s různými zprávami, co zase kde udělal špatně anebo co špatně řekl náš Svatý otec František. Nemyslím zprávy od lidí, kteří v kritice a v odmítání Svatého otce spatřují svoji službu evangeliu a církvi, a najíždějí na papeže s plynovým pedálem vmáčknutým do podlahy, ať už udělá cokoli – hůl se vždycky najde. Jde mi o upřímné zděšení dobrých a zbožných lidí...
Jak by se vyvíjel můj život bez listopadu 1989? O cestovním pasu bych si mohl zdát a své dva bratry, kteří emigrovali, bych už nikdy neviděl. I můj návrat k víře by byl asi klikatější a nejsem si jistý, jak moc by mi šlo předávat duchovní dary slovy, ale zejména osobním příkladem svým dětem...
V listopadu 1989 jsem žádný převrat nečekal. Měl jsem pár let po studiu, po vojně a po svatbě, koncem srpna se nám narodila dvojčata. Můj kádrový profil vypadal zhruba takto: od rodičů jsem přijal náboženskou a antikomunistickou výchovu. Chodil jsem do kostela i do „spolča“ (u dveří vždycky stál nenápadný mužík a počítal, jestli už jsme tam všichni). Poslouchal jsem „štvavé“ vysílačky. Nebyl jsem pionýr ani svazák: a hrdý budžes vytrval...
ÚV KSČ posílá milice do akce. Z horní části Václavského náměstí zaznívá střelba. Lidé prchají. Zdaleka ne všichni. Létají lavičky, dlažební kostky. Padají první lidé. Několik demonstrantů ukořistí pušky a obrací je proti milicionářům. Zakročuje policie. Ministr obrany vydává rozkaz k nasazení tankového praporu dislokovaného u Prahy. Část vojáků odmítá rozkaz splnit. A už začínají padat hlavy...
Svatá Anežko Česká! Hluboce ses zapsala do dějin svého národa, zůstala jsi naší panovnicí jako přemyslovská princezna, i když – a díky tajemným Božím cestám právě proto, že – jsi opustila síně moci a zvolila sis život v přísnosti kláštera a v péči o ty nejchudší. Tvá panovnická ruka, spolu s rukou Panny Marie podle vůle a z moci Trojjediného, nám před třiceti lety otevřela dveře ke svobodě.
