Aktuálně

Mám sklon brát to tak – a myslím, že s takovýmto postojem nejsem ani zdaleka ojedinělý – že když něco ve vztahu k Bohu, Otci, Synu i Duchu Svatému zanedbám, když něco pokazím, že se zas nic tak zvlášť globálně důležitého neděje – lidí jsou miliardy a z toho nějaká miliarda křesťanů, jsou sestřičky a mniši v kontemplativních řádech, jsou sestry Matky Terezy a další, kdo pečují o těžce nemocné a postižené, jsou svatí misionáři a svědkové víry, milost Boží a vztah světa k Bohu záleží na mnoha lidech, a lepších než já. Já jsem jen kapka v moři, tříska v lese, a kdybych nebyl, v žádné statistice by se to neprojevilo... Zkrátka: rozhodně já nejsem hřebík, na kterém visí svět! Hřebík, na kterém visí svět, rozhodně nejsem, ale modlitba k Bohu není žádné uvažování v kategorii velkých čísel, nic by nebylo vzdálenější od pravdy než začít takto uvažovat. Bez ohledu na to, jaký je MŮJ VZTAH k Bohu, Boží vztah ke mně je takový, jako bych byl (jako!) na světě JEN JÁ A NIKDO JINÝ. On nikoho z nás nebere tak, že je – snad ani pouhým okem neviditelná – kapka v moři. Z Bible víme, že Bůh je žárlivý, žárlivě milující, nesnese, abychom mu byli nevěrní (Ex 34,14, Joz 24,19). Ale stejnou žárlivou, výlučnou, horkou lásku, kterou chce od nás, má na prvním místě on k nám.

„V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách, vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.“ Novéna před slavností Seslání Ducha Svatého se letos promítla do kalendáře tak, že šestý den si připomínáme Pannu Marii. Nejbližšího člověka, kterého Duch Svatý – kromě Pána Ježíše ovšem – tady na zemi měl; pro nikoho neznamenal Duch Svatý (jak o tom jednoznačně svědčí Písmo!) v jeho životě tolik, jako pro Marii – a to musejí uznat i ti, kdo by rádi, s dobrým úmyslem jistě, roli Panny Marie v dějinách spásy umenšili... Slavíme svátek Navštívení Panny Marie (svátek dvou mariánských modliteb – říkávám někdy). Oslavu události, při níž je v Lukášově evangeliu (1, 41) již podruhé zvěst o Duchu Svatém a o jeho působení. Připomínku setkání dvou svatých těhotných žen. Setkání, při němž Duch Svatý vnukl každé své myšlenky, Alžbětě slova pozdravu (1, 42–45), a Marii Magnificat (1, 46–55). Říkáme, že Duch Svatý je snoubenec Panny Marie, protože skrze něj na Marii sestoupila moc Nejvyššího a ona počala Ježíše (Lk 1, 35). Mohl by ji snad Duch po takovém spojení někdy, třeba jen na okamžik, opustit – a ona jeho? Mohla by Maria chybět při tom, když Ježíš seslal Svatého Ducha celé své církvi (Lk 2, 1–4)?

Věříme v Otce, Syna i Ducha Svatého v Trojici. Věříme ve tři osoby jednoho Boha. A je třeba si uvědomit, je třeba si přiznat, že Ducha Svatého z nich nejméně známe. (Vždyť pro tolik křesťanek a křesťanů je Duch jen jakýsi školský pomocník: vzpomenou si na něj, mluví o něm jen tehdy, jen když jejich vnuci a vnučky mají teď, na konci školního roku, nějaké zkoušky, to pak vysílají prosbu „aby je Duch Svatý osvítil" – a oni uspěli u maturity nebo u státnic.)
Jak říká učitel duchovního života Ludvík Kolek, jehož semináře obnovy v Duchu Svatém absolvovaly, teď neřeknu číslo, ale: mnozí křesťané: „Duch Svatý je neznámý Bůh.“
Teologové nás učí, že Duch Svatý je ne ztělesněná, ale zosobněná láska Otce a Syna. Jestliže, jak víme z Písma (1 Jan 4, 8), „Bůh je láska“, potom Duch Svatý je Láska z lásky – je to ta nejněžnější, nejzranitelnější, nejjemnější osoba na světě.
Působí v nás a mezi námi, je v našich vztazích k jiným lidem a podporuje je, tak jako je zosobněný vztah v Boží trojici. Strašně rád nám dává radost – pokoj a mír a radost (srov. Řím 14, 17). Rád rozesmává lidi, zažil jsem to na charismatické konferenci, když se mu dají k dispozici. Ale snadno jej také můžeme zarmoutit. Zejména neláskou ke našim bližním (srov. Ef 4, 30).

Jak již bylo řečeno: svátek, na který se těchto devět dní připravujeme, není svátkem Ducha Svatého jako osoby, nýbrž slavností Seslání Ducha Svatého.
Ale Duch Svatý jako osoba? Umíme si představit Ducha Svatého jako osobu? Co je to vůbec osoba? Jistě, osoba, to je prostě někdo, někdo živý, s kým můžeme mít kontakt, a nemusí to být člověk: může to být anděl a pro někoho třeba i kůň či jiné zvíře...
Ale co je to Boží osoba? Osoba v Nejsvětější Trojici? Jeden ze tří, kteří jsou jeden?
Že je jeden Bůh ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý, to musíme, chceme-li být křesťany, prostě přijmout. A řekněme si otevřeně, že to ve skutečnosti pro nás není žádný problém: jsme snadno schopni pochopit, že vnitřní, nejvlastnější život Boha je nanejvýš tajemný a zcela jiný než život náš – ale proč nám to Bůh říká, proč nás informuje o něčem, co nejsme schopni našimi pojmy a počty vůbec uchopit?
Protože to tak je: protože všechny tři Boží osoby žijí a každá námi působí.
Věříme v Otce, Syna i Ducha Svatého, abychom mohli se mohli klanět a milovat, abychom mohli mít vztah nejen k Otci (vždyť různá náboženství uctívají Boha!), nejen ke Kristu, který se pro nás stal člověkem – ale i k Duchu Svatému, kterého, tak to je, z těch tří známe nejméně...

Křesťan není někdo, kdo uznává Ježíše Krista za učitele mravnosti, za velkého člověka, za jednu z nejvýznamnějších postav světových dějin, tak podobně... Pro křesťana je bolestné a nepříjemné, když se setkává s takovýmto pohledem na Ježíše – byť jakkoliv dobře míněným.
Ježíš je všechno ve všem, Ježíš je ten, „skrze něhož vše bylo stvořeno“, „všechno viditelné i neviditelné“ (cařihradsko-nicejské vyznání víry), bez něho nepovstalo nic z toho, co je. Ježíš je Bůh.
A současně člověk jako já anebo ty. Měl svou DNA, krevní skupinu, všechny orgány těla, barvu očí, rysy tváře; povahu, záliby, přátelské vztahy: byl od svého početí „normální“ člověk, „žil náš život,“ jak se modlíme, „a byl nám podoben ve všem, kromě hříchu.“ Stvořitel se stal součástí stvoření. Copak to může někdo pochopit? Nelze pochopit, jen přijmout – a milovat. V Duchu Svatém.

Křesťan není někdo, kdo připouští, že existuje Bůh, ale současně říká, že vlastně nevíme, co je to Bůh, nebo že s ním nelze navázat kontakt, že Bůh je prostě určitá kvalita lidské existence a podobné nesmysly...
Bůh je náš Otec, Tatínek, který nás drží v náručí jako své děti. Nejsme ho schopni poznat asi tak, jako malé dítě nemá otcovy odborné znalosti a nebylo by schopné vykonávat jeho povolání – nedokázalo by složit zkoušku z biochemie, fyziologie, anatomie – takže můžeme říct, že o svém otci neví nic...
A přece nikdo nic takového neřekne – a nikomu ani nepřipadne na mysl, aby něco takového říkal, jelikož každý ví, že dítě, které spočívá v tatínkově náručí, žádné takové znalosti nepostrádá a nepotřebuje, protože takové dítě ví o svém tatínkovi všechno – když zná a objímá jeho srdce.
A tou náručí, ve které nás Bůh láskyplně svírá, je Duch Svatý.